𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 10

   🅢︎otva se probudila, hleděla do nádherné tváře muže, jakou ještě neviděla. 'Jak může být možné, aby byl někdo takhle nádherný a přitažlivý?' Ptá se sama sebe.

V noci si toho vůbec nevšimla, jelikož byla tma, ale teď? Musí uznat, že tenhle muž je nadpozemsky krásný.

Uvažuje nad tím, jak někdo takový, jako je on, ještě nemá žádnou přítelkyni, která by s ním každou noc ulehala do postele a probouzela se v jeho obětí?

Není možné, aby tak přitažlivý muž byl sám. A proč jí v noci nazval Lunou? Nebo se jen přeslechla? 'Ne. Určitě to řekl.' Pomyslela si.

Co to vlastně znamená? Být Lunou? Nikdy to u nikoho neslyšela. Neměla ponětí o čem tenhle nádherný muž, Angel, v noci mluvil. Vždyť ona sama ani nezná význam slova Luna.

Její mozek jí nabádá k tomu, aby se okamžitě zvedla a zmizela z jeho postele, domu, zivota a běžela od něj co nejdál.

Její srdce a tělo říká úplně něco jiného. Touží po tom být s ním. Ona však nemá nejmenší ponětí proč.

Najednou se kolem ní omotá jeho levá ruka a tam, kde se dotkne, zanechá mravenčení, které se začíná šířit po celém jejím těle.

Nikdy takový pocit nezažila. Pocítí nutkání mu zabořit ruce do vlasů a políbit ho. 'Kde se tenhle živočišný pud ve mě najednou bere?' Ptá se sama sebe, ale neví na svou otázku odpověď.

Tenhle ten pocit je pro ni úplně nový. Nemá ponětí, jak se má teď v jeho přítomnosti chovat. Vždyť ho ani nezná a už s ním spí v posteli a on jí ze spánku objímá.

Takové věci by jí neměl dělat cizí muž. Tohle by si měl nechat pro svojí přítelkyni a možná dokonce i manželku.

Opatrně zvedne hlavu a rozhlédne se po pokoji. Na zdech vládne modrá a zelená barva. Závěsy, které zakrývají okna, mají smetanově bílou barvu. Postel je z dubového dřeva s nebesy.

Nechápe jak muž, vedle něhož teď leží, může mít postel s nebesy. Ještě nikdy nepotkala žádného, který by měl takovou postel.

Naproti postele je velký pracovní stůl, za ním křeslo. Dvě křesílka má u malého konferenčního stolku u oken.

Uvažuje, jestli tenhle pokoj, někdy v minulosti, náhodou nepatřil manželskému páru.

„Dobré ráno." Uslyší jeho hlas, který jí vyleká a přitom cítí proud energie, který v ní vyvolal.

„Dobré ráno i tobě." Podívá se na muže, který se na ní usmívá.

„Jak dlouho jsi vzhůru? Dala by sis snídani?" Koukne se na digitální hodiny na jeho nočním stolku, které ukazují sedm hodin ráno. Je nejvyšší čas, aby něco snědla a on jí odvezl domů.

   🅟︎o snídani jí odvezl domů. Přesně jak slíbil a všichni, které potkala se divili, kde strávila celou noc. Neměla chuť někomu říkat, že omdlela při pohledu do nádherně šedých očí vlka, který se na ulici zčista jasna objevil.

Bála se, že by se jí vysmáli, ale pořád nemohla přijít na to, kde se tam vzal on. Angel Moon. Její zachránce.

Poslední co přeci viděla, byl vlk a neslyšela žádné kroky, které by se k nim blížili.

„Oliv, děje se něco?" Zeptá se Mad po cestě do práce. Olivie totiž nepromluvila jediné slovo od té doby, co se vrátila a neměla chuť svojí vlastní, divnou, situaci řešit.

„Nic se neděje Madison. Jen jsem nad něčím přemýšlela a stejně jsem na nic nepřišla." Odpoví své kamarádce. Je to dokonce vlastně i pravda.

„Aha a řekneš mi konečně, kde jsi byla celou noc?" Tohle přesně čekala. Její kamarádka musí prostě vědět úplně vše.

„U Angela Moona. Ten, co bydlí v lese." Madison nevěří vlastním uším. Jak se tam její kamarádka vůbec mohla ocitnout a ještě k tomu dorazit domů úplně v pořádku?