𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 94

   🅝︎astal večer a Olivia netrpělivě čeká v posteli a dělá, že spí, aby Angel nenabral žádné podezření.

Nechce to udělat, ale musí. Potřebuje být odtud co nejdál, aby nadále netrápila celou smečku. Tohle si totiž nikdo z nich nezaslouží a ona si to plně uvědomuje.

Její přání však dochází naplnění. Je deset hodin večer a Alfa přichází unavený do jejich ložnice.

   🅟︎ouze projde místností a zavře se ve své pracovně, kde posledních pár dní spí, aby dal čas své Luně, která s ním stejně nepromluví jediného slova.

Lehne si na pohovku a v té chvíli mu spadnou víčka a on usíná poklidným spánkem. Přitom ani netuší, že jeho družka ho chce dnešní noc opustit. Kdyby měl nějaké podezření, nespal by tak klidně.

   🅛︎una vstane opatrně z postele a po špičkách se vydá do šatny, kde do ruky vezme svůj kufr, kabelku, boty a odchází z ní pryč.

Dojde až ke dveřím od ložnice. Naposledy se rozhlédne po místnosti. Opatrně otevře dveře, vyjde na chodbu a neslyšně je za sebou zavře.

Rychle projde chodbou, pak sejde veškeré schody a zastaví se až dole v hale. Rozhlédne se, jestli tu náhodou nikdo není a když má jistotu, že je tu opravdu sama, vydá se k hlavním dveřím, kterými vyjde ven.

Obuje si boty a oblékne bundu ze svého kufru. Vydá se po štěrkové cestě, ale zvuk, který každý její krok vydává, dělá až moc velký hluk. Mohl by vzbudit každého vlkodlaka v domě.

Proto se přesune na trávník a jde dál. Potřebuje dojít až k silnici, co jí zavede až do města, kde bude moct dojít na vlakové nádraží a počkat si na vlak, co jí odveze z tohohle místa někam daleko.

   🅒︎esta jí sice trvala hodinu, ale nakonec se do města dostala. Musí však ještě projít přes celé město až k nádraží, odkud se bude moct dostat pryč z města. Hlavně co nejdál odkud.

Bolí jí už nohy, ale ona jde pořád dál. Nemůže si dovolit zastavit ani na chvíli. Angel se může kdykoliv vzbudit. Vždy chodí přes ložnici, aby nikdo neměl podezření, že nespí v jedné místnosti, a když by ji nenašel, zburcoval by celý dům a začal jí hledat.

Nachází jí však úplně někdo jiný. Její otec, kterého tu nečekala. Dokonce ho nechce ani vidět. Je to totiž jeho vina, že se uzavřela do sebe a odmítala veškeré pokusy o to, aby s někým promluvila.

„Co chceš?“ Zeptá se, sotva dojde k ní.

„Kampak jdeš, princezno? Neměla by jsi v tuhle hodinu spát?“ Jeho tón hlasu je jako pohlazení. Neplísní jí za to, že je venku, jen se ptá.

„Ptala jsem se tě na něco.“ Zvýší hlas. Nechce se s ním bavit o tom, proč není se svým manželem v posteli.

„Jak už jsem říkal. Vím o každém tvém kroku a nehodlám se dívat na to, jak si ničíš svůj život. Dokonce i ten tvůj vlkodlak si takové jednání nezaslouží. Měla by jsi se vrátit hezky domů.“ Založí si ruce na prsou a poté se zadívá své dceři do očí. Teď už dívka pozná, že kázání, které dostala, už bylo jako kdyby od něj dostala facku.

„To není tvá věc!“ Rozkřikne se. „Je to můj život a já si s ním budu dělat co chci.“ Její klidný hlas se nese noční ulicí.

   🅐︎rchie nechápavě potřese hlavou. Nedokázal pochopit svojí ženu, natož aby pochopil svojí vlastní dceru, která je stejně tvrdohlavá, jako její matka. Dokonce i její sebeovládání se zdá být velice rychlé. V jedné chvíli na něj křičí a pak je klidná jako beránek.

„Tak já tě odvezu. Vezmu tě kam jen budeš chtít.“ Nabídne jí. Nechce svou dceru nechat samotnou, když už o něm ví. Také si chce užít každou chvilku, kdy bude moci strávit s ní, i kdyby se měli většinu času jen hádat a křičet na sebe.

„Dík, ale nechci.“ Odmítne jeho nabídku. Nechce ničí společnost. Chce být sama.

„Tak ti dám auto. Bude se ti lépe cestovat.“ Na chvíli mezi nimi zavládne ticho. Jeho dcera nad návrhem, který jí právě dal, vážně uvažuje.

„Dobře. Auto si vezmu, ale s tebou rozhodně nikam nepojedu.“ Řekne rozhodně. Je jako on i jako její matka. Tolik rozkazovačnosti slyší málo kdy.

Archie vytáhne telefon z kapsy. Vytočí číslo a přiloží si ho k uchu. Dvakrát to zazvoní a jeho zástupce to zvedá.

„Děje se něco Archie?“ Ozve se, sotva přijme hovor.

„Dovez mi auto na náměstí.“ Řekne a zavěsí. Nečeká na odpověď, protože on není ten, kdo by se měl někomu zpovídat a nechce poslouchat blbé kecy Darrena.

Čekají spolu pár minut v trapném tichu, které vyruší zvuk motoru přijíždějícího auta.

Darren vystoupí a zadívá se na Archieho, který postává vedle své dcery. Ta by tu ani neměla být a ještě k tomu s kufrem.

„Jedeme někam?“ Zeptá se svého krále.

„Ne. Dej mi klíče a odejdi.“ Darren dojde k němu, podá mu klíče a upíří rychlostí jim zmizí z dohledu.

„Tady je auto.“ Ukáže na vůz značky BMW a ona úžasem otevře pusu, kterou vzápětí zavře.

Natáhne ruku s klíčky a vloží jí je do dlaně, sotva k nim natáhne ruku.

„Buď opatrná, holčičko. Dávej na sebe pozor a kdybys něco potřebovala, stačí mi zavolat.“ Podá jí svojí vizitku se soukromým číslem.

„Budu opatrná.“ Slíbí. Nic jiného jí ani nezbývá.

„Dej vědět hned, jak ti začne být divně. Musí s tebou někdo být u tvé proměny.“ Na to by úplně zapomněla.

„Děkuji.“ Šeptne. Dojde ke dveřím řidiče, naposledy se podívá na svého otce, nastoupí do auta a sotva nastartuje, odjíždí pryč.