𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 40

   🅡︎ozejde se k místu, kde už hoří oheň. K místu, kde je připraveno lože pro něj a pro ni.  Přemýšlí nad tím, že by se mohl ještě otočit a vrátit do domu. Tuhle myšlenku okamžitě zavrhne, protože si ho všiml jeho otec, který si přeci jen nenechal, jako správný bývalý Alfa, ujít úplňkový rituál.

V této chvíli nemá na vybranou. Musí dojít k ohni a setkat se tak se svojí družkou. S ženou, kterou nadevše miluje, i když není vlkodlakem, stejně jako on. S ženou, po které touží tolik, že už teď se jeho penis snaží dostat ven z kalhot.

Podívá se k místu, kde by spolu měli vykonat pradávný rituál. Stojí po pravé straně provizorního lože. Čeká. Čeká na něj a on jde tak pomalu, jak to jen dokáže. Možná by ho v tuhle chvíli dokázal předběhnout i hlemýžď, který na svých zádech nese své vlastní obydlí.

Chce tuhle chvíli oddálit. Chce si vychutnat její pohled na jeho vzdouvající se kalhoty, na které čirou náhodou kouká. Její pohled ho přikoval. Zastaví se na místě, kudy zrovna prochází a zůstane stát.

„Alfo nesmíš brzdit rituál. Už je půlnoc.“ Slyší hlas svého vlastního otce, ale on se na něj ani nepodívá. Stále se kouká do těch nejkrásnějších modrých očí jaké kdy viděl.

Její oči mu učarovaly. Jako kdyby ho k sobě to nekončící moře volalo. Chce, aby se v tom nejmodřejším moři utopil. Klidně by to pro tuhle dívku udělal. Vždyť její oči mu učarovaly tak moc, že se bojí snad i pohnout.

Jako zázrakem si všimne, že se rozešla. Nebo se možná pohybuje on? Přibližuje se k němu. Nebo on k ní?

Na tyhle otázky nezná odpověď. Nedokáže myslet na nic jiného, než na její modré oči. Na to moře plovoucí v nich.

Dojde k němu. Ano. To ona se rozhodla si pro něj dojít. „Pojď.“ Pošeptá mu do ucha a chytí ho za ruku. Má větší kuráž než on sám a to si vždycky myslel, od doby co jí poznal, že on je ten odvážnější.

Sevře její dlaň tak silně, až sykne bolestí. Potřebuje její dotek. Už tolik dní se jí nedotýkal. Její nahé pokožky. Jejího těla.

Tolik po tom touží a dnes se mu jeho tužby mají vyplnit.

Najednou zapomene na to, že tu jsou členové smečky. Najednou u toho ohně jsou sami. Jen oni dva, oheň a oltář, na kterém se jeho družka stane jeho Lunou a také Lunou smečky.

Na tohle vše, ale v téhle chvíli zapomene. Vezme její obličej do dlaní a pomalu se k němu přibližuje svým. Už se dotýkají nosy. Chybí malý kousek a jejich rty se spojí. Nedokáže to však. Proto to udělá ona. Cítí, že po něm touží. Nechce už dále čekat.

Možná to i ona cítí stejně. Možná i ona zapomněla na okolní svět a cítí jen žár jeho těla a touhu po něm.

Ucítí dotek jejich jemných rukou na svých ramenou. A nakonec i tíhu, která ho tlačí dolů. Na lože, které je jen pro ně dva. Pro Alfu a jeho Lunu. Pro něj a pro ni.

Posadí se tedy, ale stále neopouští její rty. Začne se dotýkat jejího těla. Chce cítit její nahou pokožku. Brání mu v tom však jemná látka županu, který má na sobě.

Začne jí ho opatrně sundávat. Nechce jí vylekat. Ona je snad ještě víc netrpělivá jak on a proto si župan svlékne sama. Už není cesty zpět. Právě teď ji okolní svět vidí tak, jak jí bůh stvořil.