𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 56

   🅤︎běhlo několik hodin, než se jeho družka vrátila z města. Za celou tu dobu se jí ani jednou neodvážil zavolat nebo napsat zprávu. Moc dobře věděl, že je s Emmou a ta by nikomu nedovolila, aby jí byl zkřiven jediný vlas na hlavě.

Stále však nepřišel na to, co se na jeho družce mohlo změnit, že si toho on sám nevšiml. Možná, že s ní vážně strávil příliš mnoho času a proto si ty změny nepřipouští, ale jaké by mohly být? Stále netuší.

„Jonahu. Pověz mi, co já nevím. Stále mi to hlava nebere. Jaké změny se dějí s Lunou? Vždyť je stále stejná. Nevidím na ní nic, co by se změnilo.“ zeptá se svého přítele, protože doufá, že on mu to poví.

„Ty máš ucpaný nos? Nebo to vážně cítí jen všichni kolem tebe? Mysli kamaráde. Mysli. Jak se dnes tvá družka chovala od rána?“ Zeptá se ho Jonah, protože už i jemu dochází s jeho Alfou trpělivost. Po celou tu dobu nemluví o ničem jiném a přitom on sám má svých starostí dost.

Alfa přemýšlí jak jen to jde a stejně se mu nic z toho nezdá být podezřelé. „Brečela, smála se, vyhrožovala mi, jedla. Dokonce víc než obvykle. Pak odjela do města. Co by na tom mělo být divného?“ Zeptá se Alfa a stále je z toho zmatený. Netuší, kam tím vlastně míří.

Jonah se plácne do čela. „S tebou je to marné. Sám na to asi nepřijdeš. Ode mně se to však taky nedozvíš. Musíš na to přijít sám.“ Moc dobře ví, že by to se svojí vlastní družkou měl potom těžké.

„Ty něco víš, Jonahu?“ další otázka padla.

„Mám si jít kopat hrob už teď nebo počkat na Lunu?“ Zažertuje si.

„Proč by sis měl kopat hrob?“ Zeptá se Angel a pak se začne smát. Právě mu došla jediná věc. Jistě mu volala Emma a něco mu řekla. Takže pokud to ví, mohl by to přeci svému Alfovi říct.

„Ty něco víš?“ Zeptá se už podruhé a smích ho přejde.

„Nic neřeknu. Mám svůj život rád a také bych si chtěl Emmu konečně vzít a založit s ní rodinu. Nemusíš být jediný kdo..“ větu nedokončí. Už takhle řekl až příliš.

„Angele, rád bych tu s tebou klábosil, ale už tak jsem řekl víc, než jsem měl. Raději půjdu dělat svou práci. Mám místo Em službu v kuchyni a musím připravit s tvojí matkou večeři pro celou smečku.“

„Dobře. Jen si jdi a nech kamaráda na holičkách.“ Naoko se urazí a otočí se s celou židlí k oknu.

Jeho kamarád si jen povzdechne, zvedne se z pohovky a odejde pryč. Musí. Tohle by totiž nedopadlo dobře. Řekl by vše a on slíbil, že bude držet jazyk za zuby. Neprozradí živé duši, že jejich Luna očekává dítě s Alfou, kterému to stále ještě nedošlo. Jaká to ironie. Je vlkodlak a stejně nic nepozná.

Sotva dojde do kuchyně, Eleonor se na něj usměje. Tento úsměv nevěstí nic dobrého. Zase bude u výslechu. Jako před chvílí.

„Rovnou vám říkám, že vám nic neřeknu. Takže to na mě nezkoušejte.“ Řekne bývalé Lůně, aniž by svou pusu vůbec otevřela. Aniž by z ní vyšla jediná hláska.

„No dovol, Jonahu. Proč bych se tě na něco měla ptát? Mě jen zajímá, jestli už to synovi došlo a nebo se mu mám stále vyhýbat. Já bych to totiž nevydržela a řekla mu to.“ Zasměje se.

„Nedošlo a asi nikdy nedojde. Váš syn je nejspíše zabedněný, ale moje dítě to není, takže s tímhle si já nemusím lámat hlavu, ale jako jeho přítele, mě to trápí.“ Praští pěstí do stolu, vedle kterého se právě nachází.

„Luna se asi zbláznila, Eleonor. Myslím si, že jemu to dojde až bude mít pupek. Dřív ne.“ Začne se šíleně smát. Nedokáže to zastavit. Musí. Přijde mu to hrozně moc vtipné. Tolik protichůdných emocí.

Dokonce i Eleonor se začne smát, hned jak jí jeho slova dojdou. „Máš pravdu.“ Řekne mezi smíchem. „Tohle bude ještě zábava.“ A tak se tam smějí, místo aby chystali večeři pro všechny členy smečky.