𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 117

   🅙︎ak řekla, tak se také druhý den stalo. Emma se stavila do tiskárny pro pozvánky a v nadaci pak do nich celé dopoledne zapisovali jména hostů, kteří budou srdečně zváni a již jim v předstihu potvrdili, že se této dobročinné sbírky zúčastní.

„Mám hotovo.“ Povzdechne si Olivia a podívá se na své spolupracovnice, které byly tak ochotné a s vypisováním těch pozvánek jí pomáhaly.

„Já také. A co ty, Emmo?“ Zeptá se Eleonor, která odložila pero a opřela se do svého křesla.

Je vidět, že Emma ještě dopisuje. „Taky hotovo.“ Řekne konečně, když dopise poslední pozvánku.

„Takže budeme moct jít na zbytek dne již domů a nebo je zde dnes ještě  něco potřeba udělat?“ Přeptá se Olivia, která toho má již plné zuby a nejraději by se zahrabala zpátky do peřin a spala. Možná dokonce zimním spánkem, jako medvěd. Tohle by se jí líbilo ze všeho nejvíce. Spát a jen spát. Nebýt ničím a nikým rušená.

„Pro dnešek je to vše. Takže si klidně vem své věci a jeď domů, já si půjdu ještě popovídat s těmi novými ženami a pak se také vydám domů.“ Odpoví Eleonor.

„Pojedu s tebou, jestli ti to nevadí.“ Řekne Emma a Olivia se jen zmůže na přikývnutí, sebere si svojí kabelku,telefon a zvedne se z kancelářské židle. Dojde ke dveřím od jejich kanceláře a s Emmou v patách se vydá napříč chodbou, která je dělí od vytouženého cíle. Od východu z této budovy.

Olivia odemkne auto a nasedne do něj. Nastartuje a čeká až se posadí i Emma, kterou ještě po cestě zdržela Kora Wilkinsonová, která u nich je už měsíc. Jako jedna z mála mladých žen, které sem přišly, udělala obrovské pokroky a za chvíli se bude moci vrátit do normálního života, jaký dříve vedla.

Konečně se otevřou dveře auta a na místo spolujezdce se posadí její kamarádka, kterou tolik očekává, protože už chce jet domů a tohle zdržení jí moc nepomáhá.

Olivia sešlápne spojku, zařadí jedničku a vyjede z parkoviště. Po cestě domů obě dívky mlčí. Ani jedna nemá nejspíše náladu si povídat, protože v posledních dnech to v Oliviiny nadaci bylo dost náročné.

Cesta jim uběhne poněkud rychle. Sotva zaparkuje a vypne motor, vystoupí Olivia z auta a vydá se přímou cestou do domu a své ložnice, kde jak doufá, si konečně pořádně odpočine.

Vyjde schody do prvního patra a dá se ke své ložnici. Otevře dveře, vejde do pokoje a ani se po něm nerozhlédne, jestli se tu nic nezměnilo a jde rovnou do koupelny, kde vykoná potřebuje, umyje si ruce a zapne sprchu. Potřebuje ze sebe dostat veškeré své starosti, které za posledních pár dní má.

Svlékne si oblečení a nahá si stoupne do sprchy. Vypne veškeré své smysly a snaží se pod proudem horké vody relaxovat. Jenže to by musela mít štěstí, aby v dnešní den měla chvilku klidu.

Do sprchy se vkrade Angel, který je již nahý a začne jí hladit po celém jejím těle. Jeho ruce bloudí a bloudí a ona by se mu i svezla k nohám, nebýt jeho pohotových reakcí a nezachytil jí.

„Co tu děláš? Moc dobře víš, že do mého pokoje máš vstup zakázaný.“ Vykoktá ze sebe, protože ta touha, která jí prochází celým jejím tělem, je již k nevydržení.

„Musel jsem tě vidět. Nedokážu bez tebe žít, Olivie. Také bych se ti chtěl omluvit. Moc dobře vím, že jsem se nezachoval tak, jak bych měl, když jsme přišli o naše dítě, ale já s tímhle nemám žádné zkušenosti. Nikdy dřív se mi to nestalo. Také nemohlo, když ty jsi jediná žena, mého života. Omlouvám se Olivie, moc se ti za všechno, co jsem udělal špatně, omlouvám.“ Tohle je už na ní příliš.

Byla by raději, kdyby sem ani nechodil. Možná by si na svojí touhu po něm zvykla a už by jí to nedělalo takové problémy, ale on si napochoduje do její sprchy, nahý, jak ho Bohyně stvořila a omlouvá se jí.