𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 96

   Olivia jela celou noc až konečně dorazí do míst, které zná. Zastaví se před domem po své babičce, která umřela, když byla ještě hodně malá.

Postupem času zjistila, že jí babička dům odkázala i s veškerým svým majetkem a věřte, že toho vážně nebylo a není málo.

Úplně na ten dům zapomněla. Byla přeci ještě dítě, když umřela matka její matky a veškerý svůj majetek odkázala své vnučce. Její matka a strýc zdědily pouze nějaké peníze, ale ona dostala vše. Jediné vnouče, které měla.

Když nad tím, teď tak přemýšlí, nikdy nemusela pracovat. Dřít se. Jenže ona jí ta práce bavila a měla alespoň jistotu, že se dokáže uživit sama a teď si bude jen užívat ticha a klidu, které v tomhle domě vždy panovalo a bude panovat nadále.

Vystoupí z otcova auta, zavře za sebou dveře a dojde až ke dveřím od domu. Vytáhne z kabelky klíče, na kterých má shodou okolností klíče od tohoto domu.

Ani vlastně neví, jak se sem dostala. Vždyť je to tak strašně dávno, kdy zde byla naposledy.

Strčí klíč do zámku a odemkne. Chvíli čeká. Má pocit, jako kdyby jí někdo sledoval.

Tento pocit zažene, otevře dveře od domu a vstoupí do něj. Okamžitě její čich zasáhne prach, který zde nikdo léta neuklízel.

„Budu mít spousty práce.“ Řekne do ticha domu. Zavře za sebou dveře a vydá se na druhý konec chodby, kde jsou schody do patra.

Vydá se po nich nahoru a dá se doprava, kde byla ložnice její babičky a dědečka, kterého ani nepoznala, protože umřel dřív, než ho vůbec stačila poznat, když byla ještě v kolébce.

Otevře velké dvoukřídlé dveře a okamžitě ucítí parfém, který s oblibou používala Roselyn.

„Tolik mi chybíš, babičko.“ Řekne, když prochází kolem postele. Je zakrytá igelitem, tak jako všechno v tomhle domě. Naštěstí odtud neodstěhovali jedinou věc, která po jejích prarodičích zůstala.

Teď to však bude na ní, aby se všemi těmi věcmi prohrabala a vše vytřídila. Bude tento dům potřebovat v obyvatelném stavu, protože netuší, jak dlouho se zde zdrží.

Má v plánu se vrátit ke svému muži a smečce. Je přeci Luna. Ale teď? Teď si potřebuje trochu oddechnout od všeho, co se za poslední měsíce vůbec stalo.

„Kdybych věděla to, co vím teď, nejspíše by to pro mě nebyl takový šok, jako když jsem se vše dozvěděla během pár měsíců a to na mě je až moc informací najednou. Musím to nějak vstřebat.“ Říká fotce babičky a dědečka.

Opatrně sundá zaprášený igelit z postele a lehne si do ní. Je strašně moc unavená. Cesta jí pořádně zmohla.

Vysouká z pod sebe peřinu a zakryje se s ní. Je pod ní chvíli zima, ale to za malou chvíli přejde a ona upadá do říše snů.

   Stojí před nádherným domem, kde se usadila jeho dcera. Darren měl za úkol jí celou cestu sledovat, aby věděl, kde jí najde, kdyby došlo na nejhorší a ona se mu před proměnou neozvala.

Tolik by si přál, aby se nezachovala ke svému muži tak, jak to udělala její matka. Tohle je však jiná situace. Ona o tom, kým je věděla několik let, než se jim narodila Olivia, ale jeho dcera? O tomhle světě neměla devatenáct let ponětí a veškeré tyhle informace jí zasáhly během pár měsíců, které žila ve Wolftownu.

Není se pak čemu divit, že bude chtít od všeho, co jí děsí, utéct. Někam hodně daleko. Od všeho a všech.

Tenhle dům však Archie nezná. Nikdy zde nebyl a ani neví, komu patří. „Darrene? Komu patří tento dům?“ Zeptá se svého věrného zástupce, který ho ještě ani jednou nezklamal.

„Ten dům patří Olivii. Zdědila ho po své babičce, která umřela, když byla ještě malá a jelikož byla jediným vnoučetem, zdědila vše, až na nějaké peníze, které dostali její děti. Cody a Carolyn.“ Tohle ho velice zajímá. Diví se však, že hlavním dědicem byla právě vnučka a né její děti, které na majetek měli větší právo, jak jeho dcera. Na druhou stranu je však rád, že jeho dcera má své vlastní útočiště, kde se může cítit sama sebou.

„Pošli sem nějaké muže, kteří jí budou hlídat dnem i nocí. Nesmíme prošvihnout její proměnu. Musím u toho být. Nesmí na to být sama. Rozumíš?“ Řekne svým královským hlasem, který často nepoužívá.

„Ano, pane. Vytvořím hlídky, které se u ní budou střídat.“

„Dobře. Teď se budu muset odebrat na naše území, kde jsem zanedbal spousty práce.“ Řekne a zmizí mezi stromy.

Darrenovi to však stále nedává smysl. Možná je to jeho dcera, ale takovou přehnanou péči si nezaslouží. Vždyť ani neví, jestli bude jednou z nich nebo ne. Bylo by to něco jiného, kdyby s nimi žila Od narození. To by chápal, ale takhle? Kdy se družka jeho krále zřekla všeho, co jí nabízel? Prostě to nedokáže pochopit. On do toho však nemá co mluvit, jak mu už bylo jednou řečeno.