𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 11

   🅝︎emůže uvěřit tomu, že jí nechal jen tak odejít a ještě k tomu jí odvezl až domů. Jako Alfa smečky, by měl mít svoji Lunu u sebe, ale přeje si získat její srdce. To je pro něj hlavní.

Chce a touží po tom, aby ho milovala. Je jen přeci jeho Luna člověk a tak se o ní taky bude muset ucházet. Dvořit se jí a získávat si její lásku, kterou jednoho dne, určitě získá.

Dnešní ráno mu štěstí přálo a nikdo se u snídaně neprořekl. Od včerejšího večera tušil katastrofu, ale nestalo se tak. Bál se tak moc, že se jeho tajemství prozradí, že jí malém nastrkal do auta bez snídaně. Naštěstí svůj strach udržel na uzdě a neudělal to, co by podle něj, bylo správné.

Moc dobře si uvědomuje fakt, že kdyby jí někdo z členů smečky řekl, že jsou vlkodlaci, musel by jí tu držet proti její vůli a to by se jí jistě moc nelíbilo a vlastně ani jemu ne.

   🅢︎otva se vrátil domů, matka se na něj sklíčeně podívala. Každý člen smečky cítí jeho bezmoc, vůči Luně. Až moc dobře si všichni členové uvědomují, že je něco špatně a jejich Luna s nimi ještě nějakou dobu nebude.

„Tohle bych mu nikdy nepřála." Slyší z kuchyně, když kolem ní prochází. Najednou pocítí lítost. Lituje sám sebe.

Dojde do své pracovny, ve třetím patře, kde pobývá Alfa se svou rodinou. Posadí se do křesla a zamyslí se nad svým osudem.

Byl rozhodnut najít si svojí družku, což se mu dokonce povedlo úplným zázrakem. Našel jí na louce u města. Teď když o ní ví, musí bojovat o její srdce a nevzít si jí, jako barbar. Tohle by mu jistě nikdy neodpustila. Možná by ho už nechtěla nikdy vidět, kdyby se zachoval jako zvíře, kterým částečně je.

K tomuhle činu by se snížil jedině tehdy, když by nebylo jediného zbytí. Pokud by neměl jinou možnost a ona by ho stále odmítala přijmout za svého druha.

Ještě si tuhle dívku neoznačil a tak strašně moc po tom touží. Touží po tom si jí vzít jako člověk a dokonce i jako vlk. Přeje si však jen jediné.

Aby se Olivie nezalekla toho, že si jí bere vlk. Hlavně v době říje, kdy se snaží každý vlkodlak splodit své potomky.

Jen v tuhle chvíli je tahle potřeba víc než daná a při označení, kdy je také možné splodit své potomstvo, ale nad tímhle raději nechce ani přemýšlet.

Kdyby takhle pokračoval dál, jeho pudy by ho přemohly a on by se jí zmocnil v prvním okamžiku, kdy by osaměli. To on však nedopustí. Nesmí. Jinak by jí ztratil navždy.

Začne přemýšlet nad tím, jak ladné křivky, má jeho družka. Jak má krásné modré oči, které připomínají moře. Myslí na to, jak jí mohl objímat, když ona klidně spala.

Nemohl v noci usnout a když se přesvědčil, že jeho dívka spí hlubokým spánkem a její srdce tluče pomaleji, prohlížel si jí a dotýkal se míst, kterých by se jistě v bdělém stavu nedotýkal, protože by mu to nedovolila.

Pokaždé když se jí dotkl, zachvěla se. I on se chvěl, ale vzrušením. „Už teď se nemůžu dočkat dne, kdy budeš má." Řekne si a vytáhne z pracovního stolu složku s papíry, které je zapotřebí přečíst a dle uvážení podepsat nebo nechat tak.

   🅑︎ěhem dne se u něj několikrát ukázala jeho matka a pokaždé mu něco donesla. Jako první to byl oběd, který se skládal z dušené mrkve, brambor a pečeného hovězího masa. Také džus a kávu. Pak to byly koláčky nebo sušenky, které kvůli němu upekla, aby mu udělala radost a zlepšila se mu jeho ponurá nálada.

Pokaždé, ale když si vzpomene na svojí Lunu, je zase v tom nesnesitelném trýznění, sama sebe.

Vždy si představuje, jak jsou spolu někde na louce a on se jí dotýká smyslnými pohyby svých prstů a plení každičký kousek jejího těla.

Jak se její tělo pod jeho doteky třese touhou a on jí zasypává jemnými polibky, jako doteky motýlích křídel.

Tuhle představu musí vždy okamžitě zarazit, jinak by už nebylo úniku a ona by mu neunikla, ani kdyby to sám chtěl.

Teď musí tuhle představu znovu okamžitě zapudit. Nemůže si dovolit, aby ho přemohla pouhá představa z toho, jak se své Luny dotýká a co s ní všechno dělá.