𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓

𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 66

   🅙︎e celý nesvůj. Cítí neklid své Luny. Od té doby, co s Emmou odjely, se její pocity změnily a to hodně. Vlastně ještě před odjezdem. Už v tu dobu si to uvědomil a stejně je nechal odjet a ani se jí nepřišel zeptat, co jí vlastně trápí.

Jeho Lunu něco trápí. Proč mu to však neřekla? Proč si své trápení nechává pro sebe? Tyhle otázky a takové další, se mu honí hlavou. Nedokáže se už ani soustředit na práci, kterou má dnešního dne dodělat. Jenže to nejde. Přes její starosti se prostě nedokáže soustředit.

Z jeho přemýšlení ho vytrhne zaklepání na dveře jeho pracovny. „Tohle mi tak ještě scházelo.“ Postěžuje si. „Dále.“ Zvolá a okamžitě se otevřou dveře.

Do místnosti vejde jeho Beta, Jake. Přijde až k jeho stolu a vůbec se neobtěžuje, aby zavřel dveře, které sám otevřel.

„Co potřebuješ, Jaku? Nejdeš zrovna vhod.“ Zadívá se znovu do papírů, které leží před ním. Jenže i tak se na ně nedokáže soustředit.

„Alfo, je mi jasné, že Lunu něco trápí. Cítí to celá smečka. I já to cítím a vůbec se mi to nelíbí.“ řekne mu to, co Alfa už dávno ví. Dělá, jako kdyby on snad do smečky nepatřil. Vždyť je její vůdce. Ještě k tomu její změny nálad cítí víc, než ostatní. Je její druh a on to cítí intenzivněji, než smečka.

„Vím to. Každý to cítíme. Jen vůbec netuším, co mojí družku může trápit. Možná,“ A právě v této chvíli ho něco napadne.

„Jaku. Zjisti mi její minulost. Něco o jejím životě, který vedla ve velkoměstě. Žila přeci snad v New Yorku. Nebo nějaké podobně velké město.“ rozkáže.

„Ano, Alfo. Byl to New York. Nedávno jsem potkal její kamarádku Madison. Byl jsem totiž něco nakoupit ve stavebninách a ona měla zrovna směnu.“ Alfa nevěřícně zavrtí hlavou.

„Ptala se na svou přítelkyni? Nebylo jí divné, že se na ní zrovna ty vyptáváš?“ Pokrčí rameny.

„Sice se na ní ptala, ale moc zájmu jsem v jejím hlase nepoznal. Možná i proto se naší Luně neozývá. Nejspíše nebyla takovou kamarádkou, za jakou jí Luna měla.“ to ho mělo napadnout už dávno.

„Takže ví, kde a s kým žije.“ Konstatuje. Jak by to taky nevěděla. Určitě se jí Olivia svěřila, kde strávila první noc, když omdlela na tom chodníku.

„Ano. Došlo jí to. A jak už jsem říkal. Nejevila o ní skoro žádný zájem. Napadlo mě však jediné vysvětlení.“

„A to jaké?“

„Žárlí. Ona sama nikoho nemá a vaše družka si hned někoho našla. Vás. Tohle jediné mě napadlo.“ Uvažuje nad slovy svého Bety. Mají něco do sebe.

„Máš nejspíše pravdu. Přeci jen se o nás městem šíří zvláštní historky a také tu každý ví, že jsem jeden z nejbohatších lidí ve městě. Přeci jen máme spousty firem v nedalekých městech, které mi vydělávají obrovské peníze, ale to, co nikdo neví je, že to nejsou jen mé peníze. Žije z nich celá naše smečka a o tom oni nemají nejmenší ponětí.“

   🅙︎akovi dochází, že alfa má vlastně pravdu. Možná vážně její kamarádka žárlí na to, že si našla bohatého milence a ona takové štěstí nemá. Tohle mu mělo dojít hned. Měl na to přijít sám.

„Co s tím, ale uděláme, Alfo? Nemůže se naše Luna takto trápit. Něco s tím budeme muset udělat. Budeme se takhle trápit za chvíli všichni. A její stav k tomu moc nepřidává.“ Řekne svému Alfovi, protože i její těhotenství na tom má svůj vlastní podíl.

Čeká přeci Alfovo dítě. Malého vlkodlaka. Každá žena z jejich rodu má tyto své pocity, ale jen starosti jejich Alfy a Luny, se přenáší na celou smečku.

Každý, kdo patří do smečky rodu Moonů, cítí a sdílí vše, co se děje s jejich Lunou a Alfou.

A právě v této chvíli, je všechny trápí pocity Luny, která o tom asi nemá ani ponětí. Nebo možná o tom ví, ale přes své pocity si to plně neuvědomuje.

Fakt, že je na Alfu naštvaná, překonal skoro každý. Už si nedělají nic z toho, že je na něj Olivia naštvaná, protože se v domě nesmí dotknout jediné práce, která by jí přitížila. To je jen pouhá maličkost.

Avšak tíha jejích starostí, právě teď, dopadá úplně na všechny a v plné síle. Každý v domě je neklidný.