𝕶𝖆𝖕𝖎𝖙𝖔𝖑𝖆 13

1.5K 55 7
                                    

   🅙︎eště stále nemůže uvěřit tomu, že jí našel. Sice by tahle překážka pro něj neměla být problém, ale přeci jen si jí ještě neoznačil. A až si jí označí, bude všechno jednodušší. Najde jí kdykoliv bude chtít. Ať je kde chce. Vždycky jí najde.

Dnes na sobě nemá jediný kus růžové barvy. Jen černá a bílá. Černé šortky a bílé tílko. Dnešní den je opravdu teplý. Taky aby ne, když je venku léto.

„Máte tam někde venku, přítele?" Viditelně jí tahle otázka zaskočí.

„Prosím?" Nevěří vlastním uším. Copak by tu seděla a s ním, kdyby nějakého měla? Nebyla by právě teď s ním?

„Jestli máte přítele. Taková krásná slečna musí mít jistě spousty nápadníků, ne?" Ukrojila si kus dortu a vložila ho do úst. Angel to se zájmem sleduje.

„Nemám. Ani nevím jestli nějakého chci. Nikdy jsem muže nepotřebovala. Teda alespoň né.." Nedořekne. Nechce mu nic vysvětlovat, i když jí nic neudělal, ale nezná ho natolik, aby se mu svěřovala.

„A mě by jste chtěla?" Chce vědět jak zareaguje a proto jí položil tuhle otázku.

„Ano." Vyletí z ní, aniž by si uvědomila, co právě řekla.

„Tak to mě velice lichotí, že mě by jste chtěla." Usměje se.

„Ale.. však.. to.. Ach jo. Zmátl jste mě pane Moone."

„Neříkej mi prosím pořád pane. Ještě nejsem zase tak starý." Usměje se na ní. „Jsem Angel." Podává jí ruku a čeká jak opět zareaguje.

„Olivie." Ruku také natáhne, ale Angel místo toho, aby jí s ní potřásl, tak políbí její hřbet.

„Velice mě těší má sladká Olivie. No nic. Já už budu muset jít. Nechtěla by jste někam svézt?" Zvedne ruku. Tím naznačí servírce, že má v plánu platit. Vlastně mu ještě servírka nedonesla ani dort s tou kávou, kterou si objednal.

„Tady je váš účet." Řekne zadýchaná žena. Angel se na něj podívá. Usměje se a podá jí bankovky.

„Zbytek si nechte." Žena spokojeně odejde a něco si brouká.

„Nejspíše bych vám měla poděkovat za kávu a dort." Uculí se.

„Není třeba má sladká Olivie. Byl bych nesmírně šťastný, kdyby jsi neodmítla mé zítřejší pozvání na večeři."

Přemýšlí. Neví jestli je to dobrý nápad. „A kde se ta večeře bude konat?" Zeptá se nakonec. Proč by vlastně nemohla jeho pozvání přijmout? Není nikdo, kdo by jí to mohl zakázat.

„Přeci v mém domě. Matka bude nadšená, že může v tom velkém domě pohostit někoho jiného než ty, kterým už dávno vaří." Odpoví a zadívá se do jejích očí.

„To zní zajímavě. V kolik pro mě přijedeš, Angele?" Chce vědět.

„Bude v sedm večer vyhovovat?"

„Bude."

„Tak jsme tedy domluvení." Vezme její ruku do své, přitáhne si jí blíž k ústům a pak na její hřbet dá jemný polibek. Cítí jak se jeho krásná sladká Luna zachvěje. On cítí to samé pokaždé, když se jí dotkne.

   🅙︎akmile dorazí do smečkového domu, jde rovnou do kuchyně hledat matku. Místo, kde jí v minulosti vždycky našel, ale tentokrát tam prostě není.

„Tati, kde je matka?" Podívá se na otce, který právě pojídá tousty.

Položí nedojedený toust a pak se rozhlíží po kuchyni. „Chlapče, vlastně ani netuším, kde má vyvolená je. Udělala mi večeři a zmizela jako pára nad hrncem."

Povzdechne si. „Pokud jí uvidíš, řekni jí, že zítra máme hosta na večeři. Chtěl bych vám někoho oficiálně představit, i když ona o tom ještě nemá ani tušení."

„O kom to mluvíš, Angele?"

„O své družce. Luně této smečky."

Otcův překvapený výraz mluví za vše. Nejspíše mu to jeho družka ještě neřekla a nebo chtěla, aby to její syn udělal sám.

„Ty sis našel družku? Známe jí? Je odsud z města nebo někde poblíž?" Začne se Landon vyptávat.

„Je z Wolftownu otče. Přistěhovala se sem před pár dny."

„Takže ji znát nemůžeme. Je vlkodlak nebo člověk?"

„Musím tě zklamat otče. Je to člověk, ale já jsem jí už dávno přijal, i když né oficiálně." Jeho otec jen pokýve souhlasně hlavou. Rozhodnutí Bohyně je posvátné.

𝕬𝖑𝖋𝖆 𝖆 𝖏𝖊𝖍𝖔 𝕷𝖚𝖓𝖆 ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat