M.i.n.e // Luke Newton FF

- 3 -

Dávám vám sem další ochutnávku ;o) =D Mě to prostě baví! A děkuju za každé jedno přečtení, komentář, za to, že příběhu vůbec věnujete pozornost. Snad vás bude bavit i nadále. A doufám, že pořád víc! ♥ Zbožňuju vás!

UPOZORNĚNÍ: Nedržím se úplně fakt. Berte můj příběh jako pouhopouhou fikci =)

* * * * * * * * * * * * * * *

„Před patnácti lety se mi narodila dcera. Penelope," pustila se tiše do vyprávění. Ač ve mně bouřily emoce zběsile jako v oku hurikánu, mlčela jsem a nechala Anne mluvit. „Porod ale nešel dobře a ona... na svět přišla s velkým postižením mozku. Brzy jsem péči o ni přestala zvládat. A tak jsme ji s Anthonym umístili na specializované pracoviště. Starají se tam o ni lépe, než jak bych to dokázala já sama. Patronát nad oním ústavem převzala Anthonyho matka. Lady Newtonová. Hradí náklady na léčbu Penelope, které jsou nesmírně vysoké. My sami bychom si nic podobného nemohli dovolit. Ani s nemalými příjmy, které má Luke."

Zuřivě jsem se kousala do spodního rtu, jinak bych začala něco namítat a přetrhla tak Annino vyprávění. Tušila jsem totiž, jakým směrem se bude ubírat dál. „Lady pohrozila, že pokud se Luke neožení, stáhne svůj patronát a... a..." Hlas jí selhal, musela se na okamžik odmlčet a zhluboka do plic natáhnout vzduch. Já jí zatím pevně svírala ruku a ovládala nový druh hněvu, jenž mi spaloval útroby. Jak se ta žena vůbec mohla opovážit vydírat svou vlastní rodinu něčím tak posvátným? Zdravím vlastní vnučky?!

„Tvrdila, že přestane financovat Penelopinu léčbu," doplnila zlomeně, čímž potvrdila má nejčernější očekávání.

Chvíli jsem mlčela. Co jsem na to měla říct? Anne mi prozradila nesmírně závažnou věc. Věc, jež úplně změnila význam našeho rozhovoru. „Proč ale právě já? Jak jsi sama řekla, Luke je obklopen ženami. Spoustou žen. Ať si vezme nějakou, k níž chová aspoň malou náklonnost. Která ho přitahuje..." Drásalo mě mluvit o zjevném faktu, že já takovou ženou nejsem, ač bych si moc přála opak.

„Bože," protočila otráveně panenky a nedbale mávla rukou. „Jsou to všechno hloupé husy! Luke potřebuje ženu, která bude vědět, do čeho jde. Která je chytrá, rozumná, ale nebude vyčnívat a přitahovat na sebe pozornost. Která nebude zbytečně komplikovat situaci."

Zašklebila jsem se. „Aha, rozumím. Potřebujete šedou myš. Neprůbojnou a v tom nejlepším případě ošklivou."

„Petru!" vytřeštila oči. „Ošklivou? Ale ty nejsi ošklivá!"

Uchechtla jsem se. „Jsi hodná, že to říkáš, ale já vím, co vidím, když se podívám do zrcadla. Každá dívka či žena, která je... řekněme to kulantně... při těle," použila jsem neutrální slůvko, ačkoli se mi na jazyku formovalo označení tlustá, „je považována za ošklivou. Tak to v dnešní době zkrátka je. V době falešné dokonalosti na sociálních sítích a nesmyslných standardů krásy." Samotnou mě překvapilo, jak věcně jsem o svých nedostatcích a pohledu společnosti na ně dokázala hovořit. Možná jsem se konečně smířila se svým údělem. Údělem baculaté přehlížené ženy, která navždy zůstane doručovatelem milostných psaníček, no nikdy ne jejich příjemcem.

„Nesmysl," trvala na svém. „Máš nádherný úsměv, nakažlivý smích a podmanivé zelené oči. Sálá z tebe dobrota. A to stačí."

„Nestačí," opáčila jsem. „V tomto světě ne."

„Petru, prosím," sjela přede mnou k mé nesmírné hrůze na kolena, aniž by přestala svírat mé ruce ve svých. „Až si Luka vezmeš, dostaneš peníze. Spoustu peněz. Dobře ti zaplatíme. Přísahám."

Znechuceně jsem se jí vytrhla a o nepatrný kousek se odsunula. „Myslíš, že se nechám koupit? Zrovna já? To mě tak málo znáš?!"

„Jsem zoufalá! Dokážeš to pochopit?"

„A dokážeš ty pochopit, že já nechci vstoupit do manželství bez lásky? Do manželství, v němž mnou bude muž opovrhovat? Ať vypadám jakkoli, zasloužím víc."

„Luke ti ale bude dobrým manželem," trvala Anne na svém. Musela jsem se její poslední poznámce vysmát. Doslova. „Ne, Anne. Nebude. Chceš nás oba udělat nešťastnými?"

„Nebude šťastné, ani když ho miluješ?"

Ztuhla jsem, jako by do mě uhodil blesk. „Jak..." Nechápala jsem, co právě řekla. Nerozuměla jejím slovům, můj mozek je všechna odmítal. Kde jsem udělala chybu? Přece nemohla vědět o mých citech...

Pousmála se. Sice jen pozvedla pravý koutek úst výš, ale stačilo to, aby mé srdce v prudké panice zrychlilo. „Musela bych být slepá, kdybych si toho nevšimla. Bylas do něj zamilovaná dávno před svým odjezdem, mělas ho ráda už jako malá holčička. Neustále jste se vodili za ruce, drželi jste se jeden druhého jako klíšťata." V očích jí zářily čertovské plamínky, když vyprávěla o našem dětství. Byla do svého líčení tak ponořená, že si ani nevšimla rozpaků, do nichž jsem zabředla.

„A ty city se zachovaly. Možná jiné, ale jsou tam. Poznala jsem ti to na očích v momentě, kdy ses objevila v letištní hale."

„Jednostranná láska ke štěstí nestačí," zašeptala jsem v odpověď, což se prakticky rovnalo kapitulaci. Začala jsem však být z celého toho rozhovoru nesmírně unavená.

Trvala jsem na tom, co jsem Anne pověděla. Že zasloužím víc. Dokonce mnohem víc. Ano, toužila jsem po Lukově náklonnosti. Po tom, aby mě měl rád. Aby se o mě zajímal. Ale to se nemohlo nikdy stát. Jisté věci byly odsouzeny k tomu zůstat v rovině snů a nenaplněných přání. Nechtěla jsem strávit jedny z nejlepších let svého života v manželství s mužem, který mnou pohrdá. Tedy za předpokladu, že by souhlasil, což zajisté nehrozilo.

„Tak to udělej pro Penelope."

Na moment jsem zavřela oči, přesvědčená, že celé tohle musí být sen. Nebo noční můra.

„Nemusí to být napořád," pokračovala zapáleně, když jsem hned neprotestovala. „Po nějakém čase se rozejdete. Nikdo nic nezjistí."

„Copak s tímhle Luke vážně souhlasí?"

Anne uhnula provinile pohledem, čímž mi dala jasnou odpověď. „Jak jsem řekla. Nakonec udělá, co bude nutné. Udělá to kvůli své sestře."

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!