M.i.n.e // Luke Newton FF

-54- SVATBA

Dnešní díl... Nooo, asi budete koukat. Doufám! =D A doufám, že se vám bude líbit. Děkuju za každé jedno přečtení! ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Do nedalekého městečka jsme všichni dorazili už předchozího večera a uspořádali velkou společnou oslavu. Objímala jsem se během ní s přáteli, plakala v náruči svých rodičů, seznamovala se s Lukovými kamarády a svému nastávajícímu se i nadále vyhýbala. Příliš mi to však nevadilo. Jak se říká, byla jsem v jednom kole. A také jsem koutkem oka neustále kontrolovala, jestli někde nezachytím záblesk fotoaparátu. Bála jsem se, že nám už tak dost tíživou situaci naruší nějaký bulvární novinář.

Vůz mě dovezl po příjezdové cestě přímo ke kamennému vstupnímu oblouku, kde už čekali mí milovaní rodiče. Vyklouzla jsem z vozu a stanula na vratkých kolenou dřív, než bych se nad vším stačila již posté zamyslet, a v ruce křečovitě svírala kytici slunečnic.

Zachvátila mě absurdní myšlenka. Co když Luke nebude stát u oltáře?

Potřásla jsem hlavou, zavěsila se do taťky, z druhé strany mě chytila mamka a společně jsme vykročili doprostřed starého kamenného kláštera. Prostor sám o sobě nepotřeboval žádné velké úpravy. Stačily bílé židle potažené hedvábím a mezi nimi cestička vysypaná plátky růží. A na jejím konci...

Rozechvěla jsem se jako struna harfy. Byl tam. V dokonale padnoucím černém obleku, pod nímž měl bílou košili ledabyle rozepnutou na tři knoflíčky. Vyčesané vlasy dávaly vyniknout jeho lícním kostem a oči mě i na dálku spalovaly stravujícím plamenem.

Bezhlesně jsem otevřela ústa právě ve chvíli, kdy se prostorem rozlehla tichá hudba. John Legend zpíval své „All Of Me", a jelikož mi nepřišlo, jako by jeho hlas vycházel z reproduktorů, rozhlédla jsem se. A on tam stál. Na malém pódiu za sedícími hosty. S kapelou, mikrofonem a širokým úsměvem na tváři. Málem jsem zakopla o vlastní nohy. Tak to už přesahovalo vše, co jsem od onoho dne očekávala.

Vrátila jsem se pohledem zpátky k Lukovi. Stále se na mě díval. Zrak mu zvláštně jiskřil, rty se chvěly. Ani tehdy jsem v něm však nedokázala číst. Neodhadla jsem, co se mu odehrává v hlavě. Na co myslel?

Míjela jsem první řadu a můj pohled zachytil Penelope. Seděla tam v růžových šatech a s květinovou čelenkou ve vlasech. Ústa se mi roztáhla do širokého úsměvu. Opravdu tam byla... I tohle mé přání mamka s Anne splnily! Neodolala jsem. Vyklouzla jsem ze sevření rodičů, sklonila se k dívence a pevně ji objala. Na kratičký moment, ale stačil. Šťastný smích, jenž naplnil prostor, mě utvrdil v přesvědčení, že její spokojenost a pohodlí za to celé stojí.

Když mě naši před oltářem políbili a předali mou ruku Lukovi, znejistěla jsem ještě víc. Najednou jsem si víc než kdy jindy připadala, že uprostřed toho kláštera nemám co dělat, ačkoli v hloubi duše jsem přesně tam toužila být.

Vzhlédla jsem k němu. Nemusela jsem jeho oči hledat, díval se na mě totiž bez přestání. Jeho pozornost mi ulpívala na pokožce, bylo to, jako by se mě přímo fyzicky dotýkal... Zrudla jsem, líce mi zahořely. Má fyzická touha se pomalu začínala probouzet.

Přiznávám, samotný průběh obřadu mám jako v mlze. Dokázala jsem vnímat jen pár věcí. Své dlaně v Lukových. Hlas postaršího sympatického oddávajícího. Johnův melodický zpěv. Sem tam tichý vzlyk.

Své ANO.

A pak náš první manželský polibek. Nepodobal se ničemu, co jsme doposud prožili. A že toho nebylo málo. Když se naše ústa setkala, jako by svět vybuchl ve víru tisíců barev a tvarů. Celé tělo mi vypovědělo poslušnost. Kdyby mě Lukovy paže pevně nesvíraly kolem širokého pasu, skončím bezvládně na zemi. Tiskli jsme se k sobě, podvědomě se snad pokoušeli splynout v jednu bytost, drželi se jeden druhého jako kotvy a na všechno ostatní zapomněli.