M.i.n.e // Luke Newton FF

- 7 -

Jsem tu s novou částí příběhu! =) Díky za každé jedno přečtení, moc pro mě váš zájem znamená... Snad se k povídce budete i dál vracet ♥ Užijte si následující řádky, a pokud zanecháte komentář, uděláte mi obrovskou radost ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Tři vteřiny trvalo, než přikývl. Odlepil se od linky a s rukama zkříženýma na prsou se kolem mě protáhl směrem do chodby. Bez váhání jsem jej následovala. Chtěla jsem to mít za sebou. Podvědomě jsem se připravila na bolest, která musela přijít, a slíbila si, že ať se ke mně zachová jakkoli, nebudu brečet.

Došli jsme až do pracovny, kde o mně Luke předchozího večera pověděl tak nehezké věci. Jakmile za námi zapadly dveře, polkla jsem knedlík, jenž mi vyrostl v krku, a intuitivně se stáhla z jeho dosahu, do rohu u nejvzdálenějšího okna. Nedokázala jsem u něj stát tak blízko. Znamenal pro mě totiž příliš mnoho.

Ač jsem si s ním chtěla promluvit já, začala se nakonec slova sypat z něj. „Hele, chci, aby mezi námi bylo jasno. Pokud se vezmeme, bude to kontrakt. Dohoda. Každý si povedeme dál svůj život. Chvílemi bude nutné hrát na veřejnosti pár, ale s jasně nastavenými pravidly to udržíme v mezích. A jakmile se situace zklidní, rozejdeme se. Snadné."

Mně na tom nic snadného nepřipadalo. Opravdu mu nedocházela podstata? Neuvědomoval si, jak nebezpečnou partii se chystáme rozehrát? Navíc mě zraňovalo, jak odměřeně se mnou mluvil. Ani trochu se nesnažil být milý. Já mu zjevně vážně byla naprosto ukradená.

„Nemyslíš si, doufám," dodal s těžce skrývaným posměchem v hlase, „že budeme tvořit skutečný pár..." Větu sice podal jako pouhé konstatování, ovšem já stejně postřehla otazník na jejím konci. Ponižoval mě naschvál? Nechtěla jsem věřit, že by si neuvědomoval, co dělá. To prostě nebylo možné! A v souvislostech naprosto ubohé.

Skryla jsem veškeré své emoce pod masku lhostejnosti a zhluboka vydechla všechen vzduch, který jsem měla v plicích. „Tvoje vysoké ego mě naprosto fascinuje."

Udiveně povytáhl obočí. „Prosím?"

Zkřížila jsem paže na prsou a ramenem se opřela o zeď. „Myslíš si, že každá žena, kterou potkáš, ti bezvládně padne k nohám. To je prostě... wow."

Nechápavě mrkal, jako by mě tehdy viděl poprvé. Ale já se teprve dostávala do ráže, jak se říká. Pokračovala jsem a sypala ze sebe slova jako střely z kulometu. „Ale můžu tě ujistit, drahý," na poslední slovo jsem schválně vložila důraz a nechala do hlasu vstoupit velmi silnou ironii, „že já mezi tvoje obdivovatelky nepatřím. A nejsem tak hloupá, jak myslíš. Tohle celé," naznačila jsem prstem, „dělám pro Penelope."

Kousl se do spodního rtu a lehce přimhouřil oči. Ovšem nic neřekl. Dodala jsem tedy poslední věc. Bylo velmi zajímavé, že z původního plánu vyjasnit si, co si bude odehrávat dál, nezbylo ani tolik, co by se za nehet vešlo. Náhle jsem toužila po jediném. Oponovat mu. „A taky tě chci uklidnit. Vím, co si o mně myslíš. Slyšela jsem to včera dost jasně." Nesnášela jsem se, jelikož se mi během řeči začal třást spodní ret a do očí pomalu stoupaly slzy. Musela jsem to ještě chvíli vydržet. Musela jsem boj o sebe sama dotáhnout ke zdárnému konci. I bez pomoci lží a vytáček. Přišel čas na kousek pravdy. „Nemůžu tvrdit, že je mi to jedno. Není. Ale nehodlám strávit svou nejbližší budoucnost hloubáním nad tvými názory či uvažováním, jak svůj obraz ve tvých očích změnit. Máme dohodu. Kterou oba dodržíme a splníme pro Pen."

Byla bych na moment přísahala, že se mu v očích objevil záblesk něhy. Ovšem zmizel stejně rychle, jako se objevil, dospěla jsem tudíž k závěru, že se mi jen něco zdálo. Že mé raněné srdce z Luka zkrátka vnímalo to, co vidět chtělo.

Několik dlouhých vteřin jsme se měřili pohledem, zatímco ve vzduchu létaly ostré jiskry. A v momentě, kdy jsem měla pocit, že se v jeho modrých očích pomalu rozpouštím, se ke mně o krok přiblížil. A pak o další. Plížil se jako šelma. Chtěla jsem instinktivně ustoupit někam do bezpečí, no až pozdě mi došlo, že nemám kam. Měla jsem za sebou zeď.

Shlížel ke mně s nečitelným výrazem ve tváři. Nějakou chvíli se na mě upřeně díval, pak sklonil tvář a hrubým hlasem zašeptal: „Snažíš se tvářit, že jsem ti naprosto ukradený. Ale není to žádná pravda." S tím zvedl ruku a nečekaně mě uchopil dvěma prsty za bradu. Pevně, přesto však jistým způsobem něžně. Hrál si se mnou. „Cítím, jak na mě tvoje tělo reaguje. Chvěješ se, žíla na krku ti zběsile pulzuje."

Namáhavě a kapku bolestivě jsem polkla paniku, jež mi stoupala hrdlem. Nechápala jsem, co svým chováním sleduje. Nelíbilo se mi, jako by se mi vysmíval. Ovšem tak mě jeho blízkost paralyzovala, že jsem se nezvládla vůbec hnout. Ani o milimetr.

„Představuješ si, jaké by bylo, kdybych tě políbil?" V hlase se mu odrážel posměch, jemuž se podařilo zlomit opojení, do kterého mě v posledních vteřinách svou falešnou náklonností uvrhl. Odvrátila jsem tvář, ovšem pokud jsem myslela, že si nechá mé pokoření ujít, spletla jsem se. Uchopil mě pevněji a obrátil ji zpátky k sobě. „Netvař se, že to nechceš..."

Sebrala jsem v sobě veškerou sílu, jež vzplála ze vzteku, rozhořčení a zrady, a odstrčila jej od sebe. Nehodlala jsem se nechat ponižovat. Nehodlala jsem mu dovolit, aby mě využíval ke svému pobavení. „Nesahej na mě," zasyčela jsem a byla na sebe hrdá za to, že zlost v mém hlase převážila nad bobtnající bolestí. Ač jsem nepatřila mezi sebevědomé jedince, zbývala mi ještě nějaká sebeúcta. A paradoxně mým citům nesmírně pomohlo, že se ke mně choval tak odporně. Mohla jsem přidat další dílek k pomalu pěstované averzi. Kdybych k němu stále chovala jen onu silnou náklonnost, ten vztah mě zničí.

„Jak se vůbec opovažuješ zkoušet na mě tak hnusné triky?" zasyčela jsem skrz zatnuté zuby. „Už jsem ti jednou řekla, že já nepatřím mezi tvoje obdivovatelky. Neopovažuj se mě ještě někdy dotknout!"

Víc v šoku by snad Luke nevypadal ani tehdy, kdyby přímo vedle něj dopadl meteorit. Nebo kdybych ho uhodila. Díval se na mě s očima vytřeštěnýma, modrá v nich se proměnila v barvu ledu a ústa se mírně, udiveně otevřela.

„Nejsem pitomá. Ani naivní. Máš mě za hlupačku, no to se šeredně pleteš. Nenechám sebou manipulovat!"

Ani na to nic neodpověděl. A jelikož jsem se bála, že jestli tam strávím další minuty, zhroutí se i zbytek mého sebeovládání, odlepila jsem se od stěny a protáhla se kolem něj pryč. Z pracovny jsem vypochodovala bez jediného pohledu. Místo zadostiučinění jsem však cítila jen bolest. Čím jsem pro něj musela být, když se snížil k takové ubohosti?

Vrátila jsem se za mamkou a Anne s odměřeným výrazem ve tváři. Na němž jsem pracovala během všech těch kroků, jež měřily vzdálenost mezi pracovnou a kuchyní. Nesměla jsem dovolit, aby pojaly jakékoli podezření. Nebo se dozvěděly, co se dělo. Oh Bože. Při pouhé vzpomínce na posměch v jeho očích se mi útroby sevřely hanbou.

„Všechno v pořádku?" povytáhla Anne obočí, když jsem si do hrnku nalila kávu. I můj vlastní rodič mě sledoval s krajním podezřením. Čemuž jsem se nedivila. Nikdo mě neznal lépe než ona. Nikdo.

Napila jsem se, čím jsem získala trochu času a dovolila kofeinu, aby se mi rozlil v krevním řečišti, a zářivě se na ně usmála. „V tom nejlepším. Vyjasnili jsme si jenom pár věcí..."

Mamka otevřela ústa, ovšem než stačila promluvit, Luke se k nám přidal. Atmosféra v kuchyni vmžiku zhoustla ještě víc. Neohlédla jsem se po něm, ale brnění v zátylku mi dalo poznat, že on se na mě dívá. Netoužila jsem spatřit v jeho tváři další salvu opovržení, další nechuť a odpor. Věděla jsem o nich, a to stačilo.

„Tak výborně," opáčila ironicky a zhluboka se nadechla. „Za chvíli vyrazíme za lady Newtonovou. Nemusím vám snad připomínat, že pokud se nepodaří tvou babičku," šlehla po svém synovi ostrým pohledem, „přesvědčit o vaší zamilovanosti, bude to pro tuhle rodinu znamenat konec."

* * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!