M.i.n.e // Luke Newton FF

-37-

Doufám, že si i tento díl užijete! ♥ Z celého srdce děkuju za vaši úžasnou podporu...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Usilovně jsem se kousla do spodního rtu. „A budu... budu na to stačit? Nepatřím do rodiny. S Penelope jsem se setkala jenom jednou..."

„Myslím, že budete," přerušila mě překvapivě konejšivým hlasem. „Viděla jsem vás tu před pár dny. Slečna Newtonová na vás reaguje nesmírně pozitivně. Což je u lidí s jejím postižením vždycky něco jako zázrak."

Tím bylo rozhodnuto. „Dobrá. Pokusím se dorazit co nejdříve."

Sotva jsem zavěsila, dala jsem si rychlou sprchu, hodila na sebe svetr, zhltla jedno jablko a vyřítila se na ulici, kde už čekal objednaný taxík. Musela jsem řidiče uplatit sedmdesáti librami navíc, aby na to šlápl a dostal mě do sanatoria v rekordně krátkém čase.

Čím víc jsme se blížili k té velké, tmavě omítnuté budově, tím víc se mi kroutil žaludek. Jako klubko hadů. Měla jsem strach. Zároveň jsem však cítila přímo nutkavou potřebu Pen pomoci. Být tu pro ni. Být... užitečná.

Vřítila jsem se do budovy jako velká voda a zamířila rovnou k recepci, u níž seděla usměvavá mladá ošetřovatelka v bílém stejnokroji a s cedulkou se jménem JUDY. Vzhlédla, jen co jsem před ní zabrzdila. „Mohu vám pomoci?"

Sotva jsem popadala dech. Ale nenechala se tím zastavit. „Hledám Penelope Newtonovou. Volali jste mi, že mám okamžitě přijet."

Judy rysy ihned problesklo pochopení. Vyskočila na nohy a pokynula mi, abych ji následovala. Kvapně a bez jediného dalšího pohledu mým směrem vykročila dlouhou chodbou do té části budovy, v níž jsem během své první návštěvy rozhodně nebyla. Zjevně mě nevedla do společenské místnosti. Což ve mně kdovíproč vyvolalo ještě větší obavy.

Klopýtali jsme sanatoriem tak dlouho, až jsem se ve změti chodeb a nenadálých odboček úplně ztratila. Kdyby mě nyní má průvodkyně opustila, nikdy bych se z toho labyrintu sama nevymotala.

Konečně jsme zastavily před vysokými bílými dveřmi, zpoza nichž zněl vzlykot podbarvený nezřetelným mumláním, jež snad mělo být konejšivé, ale na mě působilo úplně opačně. A pokud se uvnitř nacházela Pen, jistě z toho měla stejný pocit.

„Je u ní doktor Benett a vrchní sestra Burtonová," obrátila se ke mně Judy. „Sedí v jejím pokoji hlavně proto, aby si neublížila. Víc s ní, bohužel, nezmůžeme. Třeba budete mít větší štěstí."

Věnovala jsem jí pokřivený úsměv a zhluboka se nadechla. Moje nervozita by se dala krájet. Doufala jsem, že ve mě nevkládají větší důvěru, než si zasloužím. Nechtěla jsem Penelope zklamat. Nechtěla jsem zklamat ani Anne. Nebo Luka. Měla jsem pocit, že když mě uvedli jako kontakt pro případ nouze, donutili mě tak učinit jistý závazek. O kterém jsem jenom do té chvíle nevěděla.

Sáhla jsem po klice a velmi tiše dveře na škvíru pootevřela. Do uší mě ihned praštil zajíkavý vzlykot. Nemusela jsem po ložnici pátrat očima dlouho, našla jsem jeho zdroj během pár vteřin. Penelope se choulila v širokém pohodlném křesle vedle masivní dřevěné postele, hlavu měla skloněnou a usedavě plakala.

„Můžu k ní?" optala jsem se šeptem lékaře, jenž ke mně zvědavě vzhlížel. S nějakými oficialitami jsem se nezdržovala. Běžel mi čas.

Trhl hlavou. „Jistě. Ale buďte opatrná. Může se chovat nepředvídatelně."

Zkusmo jsem udělala jeden krok dopředu. Pen si mě však vůbec nevšimla. Postoupila jsem tedy ještě blíž a zašeptala: „Penelope?"

Zarazila se. Málem snad přestala dýchat, ale hlavu ke mně nezvedla. Přesto jsem mluvila dál. „Přišla jsem za tebou na návštěvu, přesně jak jsem slíbila. Vzpomínáš si na mě?"