M.i.n.e // Luke Newton FF

-38-

Užijte si novou část! A nechte, prosím, komentář ♥ Děkuju vám za vše =)

* * * * * * * * * * * * * * * *

Vtom Penelope tichounce zavrněla a přivinula se ke mně ještě víc.

„Není to nepohodlný?"

Pousmála jsem se a již poněkolikáté toho dne zavrtěla hlavou. „Ne, je to vlastně... fajn."

„Ještě nikdy se nestalo, že by se mi odsud nedovolali," povzdechl si nešťastně, periferně jsem si všimla, jak si v nervózním gestu prohrabuje vlasy. „Jenže jsem si zapomněl zapnout zvonění a nějak jsem..." Větu nechal nedořečenou, ale já i tak naprosto přesně věděla, kam míří. Totiž k naší ranní rozepři.

Možná čekal, že nějak zareaguju. No já mlčela. Odvrátila jsem se od něj a soustředila se na Penelopinu klidnou tvář. Ona jediná mě držela dál od hranic paniky, zapříčiněné Lukovýma pozornýma očima, které mě stále kdovíproč sledovaly. Jedinou mou jistotu představoval fakt, že navzdory veškerému napětí hádka na půdě sanatoria nehrozila.

„Thompson se asi bude muset dneska obejít bez tebe."

Zvedla jsem nevěřícně hlavu a zabodla do Luka ostrý pohled. Nechala jsem do něj vstoupit veškerou frustraci a nespokojenost a doufala, že si jich všimne. „Nezačínej, prosím. Ne tady."

„Máš pravdu, promiň," vjel si prsty do vlasů a sklonil hlavu, takže přede mnou výraz ve tváři skryl. „Jenom mě to tak... napadlo. Když jsme o tom ráno mluvili."

„Asi si to pamatuješ trochu jinak než já," neodpustila jsem si kousavě a velmi se držela, abych neprotočila panenky. „Jasně jsem ti přece řekla, že s Thompsonem žádnou schůzku nemám."

Budiž mu připsáno ke cti, že se navenek stále perfektně držel. Nezměnilo se u něj nic. Ani poloha těla, ani napětí ve svalech. Trošku mě to znervóznilo. A podráždilo. Proč nemohl být aspoň v některých situacích průhledný jako čerstvě vyleštěné sklo?

„A vůbec," pokračovala jsem, když nadále mlčel, s hlavou sklopenou k zemi, „tohle není vhodné místo ani čas na podobný rozhovor. Nechci se hádat. Už ne."

Konečně ke mně vzhlédl. Oči měl zastřené jakousi zvláštní vášní, rty se mu chvěly. Otevřel je ve formulaci odpovědi, ale nakonec si všechna slova rozmyslel. Ústa opět zavřel, odvrátil tvář a na dovršení efektu zkřížil paže na prsou. Jako by tím veškerou vinu házel na mě, cítila jsem, jak mi na hruď dosedá neuvěřitelná tíž.

Než jsem na něj stačila uhodit, Pen se ode mě lehce odtáhla. Lekla jsem se onoho nenadálého pohybu, tak jsem sklonila bradu a spatřila, jak na mě upírá obrovské jasné oči.

„Petru," zašeptala s jemným úsměvem, „jsi ještě tady."

„Samozřejmě," odhrnula jsem jí z tváře zbloudilý pramen vlasů, „kam jinam bych šla? Tady je mi příjemně."

Tvář se jí rozzářila štěstím.

„Penelope?" ozval se opatrně Luke. Periferně jsem vnímala, jak se pomalu přesouvá blíž, a pokusila se zkrotit napětí, jež se mi rozprostřelo v útrobách. Bylo nad slunce jasnější, že se v jeho společnosti zřejmě už nikdy nebudu cítit uvolněně.

Zareagovala na něj okamžitě. Obrátila hlavu, a když spatřila svého milovaného bratra, otevřela ústa dokořán a jednu ruku rozpřáhla jako gesto zvoucí k objetí. „Bráško! Tys přišel!"

Luke se zeširoka usmál, usedl na druhé opěradlo a omotal jí paži kolem ramen. V ten moment se rukou dotkl mé, která Pen také pevně svírala, ale jelikož nedal nijak najevo, že by si toho všiml, zadupala jsem paniku i vědomí elektrického proudu, jenž mi začal proudit tělem, a radši se soustředila na probíhající okamžik plný výjimečnosti. „Jistěže jsem přišel. Jen se omlouvám, že to tak trvalo. Měl jsem ještě nějakou práci."