M.i.n.e // Luke Newton FF

-42-

MÁM VÁS RÁDA! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

„Mimochodem," opřel se znovu o stěnu, „moje máma s tou tvou chtějí, abys s nimi zašla na oběd. Čekají tě v půl jedné v té nové restauraci vedle Trafalgaru."

Věděla jsem, o jaké mluví. Ale kdovíproč se mi tam vůbec nechtělo. Mezi spoustu lidí, z nichž jistě aspoň pár jich bude znát mou tvář. Co když se po mně budou ohlížet? Nebo se ptát na náš vztah? S každou další vteřinou jsem toho riskovala víc.

Zkontrolovala jsem čas. Půl dvanácté. S povzdechem jsem se vyškrábala na nohy a protáhla si ruce. „Převléknu se a vyrazím za nimi. Nechci, aby na mě musely čekat."

S lehce nakloněnou hlavou ke mně vzhlížel a stále mě probodával pohledem. Začínala jsem ho pomalu podezřívat, že se mě schválně pokouší znejistět, jinak Bůh ví, co myslel, že v mé tváři najde. Vnímala jsem mezi námi stále se zvyšující napětí, což mi nesedělo k představě zamilovaného páru, který jsme už pro veřejnost představovali.

„Proč se na mě tak díváš?" vylétlo ze mě bezmyšlenkovitě.

Mohla jsem napočítat do deseti, než se uráčil odpovědět. Aniž by se pohnul či jakkoli změnil výraz v obličeji. „Jen si uvědomuju, jak strašně jsi jiná. Jiná než... než ostatní. Nějak si na to nemůžu zvyknout."

Kousla jsem se do spodního rtu, odvrátila se a zmizela v pokoji dřív, než by stačil říct jediné slovo. Utíkala jsem, přiznávám. Ale nechtěla jsem, aby si všiml horkosti, jež mi stoupala do tváří a kterou způsobila jeho pozornost. Věděla jsem, že se to nezmění. A začala se s tím pomalu smiřovat. S tím, že jeho blízkost nikdy nebudu brát samozřejmě a s klidem.

Když jsem své myšlenky trochu uklidnila, v koupelně jsem si rychle opláchla obličej, upravila vlasy a hodila na sebe volnou tuniku v tmavozelené barvě, již jsem doplnila černými džínsy. Tak nějak jsem se domnívala, že neformální styl bude na oběd v restauraci plně dostačujícím. Nechtěla jsem jakkoli upozorňovat na své nedostatky.

Napůl jsem očekávala, že se Luke sebere a odejde z bytu dřív než já. Ale spletla jsem se. Když jsem si v předsíni zavazovala tkaničky, opíral se o pohovku a upřeně mě sledoval. Nedokázala jsem se tudíž pořádně soustředit. Prsty se mi třásly, třikrát jsem selhala, než se mi podařilo tkaničky zkrotit. Tropil mi schválnosti, o tom jsem nepochybovala. Bavilo jej dělat mi ze života peklo.

„Ahoj," houkla jsem bezmyšlenkovitě, sebrala tašku a klíče a vyřítila se z bytu tak rychle, až jsem se divila, že za mnou nezůstal obrys těla ve vzduchu. Stejně, jako tomu bylo v animovaných filmech.

Rozuměla jsem tomu muži stále méně. Choval se, jako by v něm žilo minimálně dvacet různých osobností. Některé jsem z nich jsem milovala, jiné zase vyloženě nenáviděla. Jedna mi dokázala rozjasnit den, druhá všechno pokazit. A nejvíc mě trápilo, že jsem neměla nejmenší tušení, kdy se která z nich objeví.

„Ahoj drahoušku," sevřela mě maminka v medvědím objetí, jen co jsem se propletla k malému roztomilému stolku s červeným kostkovaným ubrusem v zadní části nově otevřené restaurace. Disponovala úžasnou atmosférou. Byla barevná, útulná a vibrovala dobrou náladou. „Už se mi po tobě stýskalo! Mám pocit, že jsme se neviděly věčnost."

Přitiskla jsem se k ní a políbila ji na tvář. „Strašně jsi mi chyběla, mami..."

„I ty mně."

Z její náruče jsem se stále ještě dosti neochotně přesunula k Anne. Ač bych to nahlas nikdy nepřiznala, určitá moje část jí pořád zazlívala vše, co se doposud odehrálo. Kdyby nepřišla s tím stupidním nápadem, mohla jsem si dál spokojeně žít svůj vlastní život. Fakt, že jsem souhlasila dobrovolně, a tudíž jsem i já nesla pořádný díl viny, jsem vědomě ignorovala a odmítala se poddávat sebemrskačství.