M.i.n.e // Luke Newton FF

-48-

KRÁSNÉ POČTENÍ! ♥ Mám vás ráda a moc děkuji za vaši pokračující podporu ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Čekala jsem, že bude nějak pokračovat, ale mlčel. Nic dalšího nepověděl. Tak trošku naivně jsem doufala, že se třeba omluví za poznámky, které o mně pronášel, ovšem neudělal to. Vysmekla jsem se mu, odvrátila se a vytáhla do sedu, no v momentě, kdy jsem se chystala z postele sklouznout, mi Luke sevřel paži a povalil zpátky do peřin.

S tichým vyjeknutím jsem bezvládně dopadla na záda. Úplně jsem zkameněla, když si nade mě Luke klekl, ruce mi rozhodil do stran a sklonil svůj obličej tak nízko, až byl brzy tím jediným, co vyplňovalo mé zorné pole.

„Pusť mě," sykla jsem.

S úšklebkem zavrtěl hlavou. „Ne."

Otráveně jsem obrátila oči v sloup a pokoušela se uvolnit. Naprosto marně. „Luku," rozpovídala jsem se nakonec unaveně, „už několikrát jsem ti řekla, že si se mnou máš přestat hrát. Vím, co si o mně myslíš. A ničím mě nepřesvědčíš o opaku." Musel vědět, že mu nespolknu jedinou věc, jíž by se mi pokoušel pomotat hlavu. Nedám mu do ruky žádnou další munici.

Už před nějakou dobou mě napadlo... Co když to vše dělá, aby si mě omotal kolem prstu a mohl mě snáze ovládat? Co když čeká, až mu začnu poslušně zobat z ruky? Všechno by se tím pro něj zjednodušilo. Kdybych přestala dělat problémy.

Toto vědomí mi pomáhalo držet se za bezpečnými hranicemi. Alespoň většinou.

„Ničím?" opáčil provokativně a letmo se mi otřel o rty. Ačkoli jeho dotek působil jako pouhé zatřepotání motýlích křídel, měl na mé tělo větší vliv, než kdyby mě hrubě popadl kolem pasu. Všechno ve mně se toužilo proti němu vzepnout, naštěstí jsem se udržela.

„Ani tímhle?" Na mou odpověď nečekal. Vymazal zbývající vzdálenost, jež nás oddělovala, a naléhavě mě políbil. Jako by naše ústa byla pokryta silnou třaskavou látkou. Naše spojení totiž způsobilo výbuch. Ať už šlo mezi námi o cokoli, něco nás k sobě přitahovalo. I když jsem nepochybovala, že by se naše niterní pohnutky nemohly lišit víc.

Šlo o několikátý polibek za posledních pár dnů. Kdy se tahle situace vlastně tak šíleným způsobem obrátila?

Líbali jsme se vážně zatraceně dlouho. A kdyby se právě tehdy nerozezněl můj mobilní telefon, leželi bychom spolu na posteli pravděpodobně doteď.

„Luku, počkej," zamumlala jsem do jeho úst. Nenechal se rozhodit, choval se, jako by tu melodii snad ani neslyšel.

„Hm?" zabručel pouze a tlak svých rtů ještě zvýšil. „Nevšímej si pitomýho telefonu... Bože," zasténal, málem to až zavrčel, „kdybys jen tušila, co se mnou tvé polibky dělají."

Zaplašila jsem chvění, jež se mi rodilo v žaludku, a se zachichotáním – kde se vzalo? – obrátila hlavu. „Třeba volá mamka. Nebo je to hovor ze sanatoria! No tak, Luku. Může jít o něco důležitého."

Zabručel, následně si odfrkl, ale skutečně se pohnul a po telefonu, jenž se stále povaloval na posteli, sáhl, aby mi ho podal. Jakmile však očima zabloudil k displeji, výraz ve tváři mu ztvrdnul.

„Co se děje?" optala jsem se vyplašeně. Místo odpovědi ke mně telefon natočil, abych se mohla podívat, kdo se mě to pokouší dohonit.

Skvělo se tam pouze číslo. Neměla jsem volajícího uloženého.

Zamračila jsem se. „Netuším, kdo to je."

„To určitě," vyplivl jedovatě a telefon odhodil bez toho, abych hovor vůbec měla šanci zvednout. Tehdy zvonit přestal. „Jak často se s Thompsonem scházíš? Hm? Aspoň teda že jste diskrétní. Doteď vás ještě žádný novinář nevyfotil. Už chápu, proč se tvářil tak zklamaně, když jsem tě na jeho párty nepřivedl."

„Proč do toho taháš Thompsona?" Fakt jsem nerozuměla, o co jde.

„Děláš ze mě hlupáka? Vždyť ti volal on!"

Zarazila jsem se. Několikrát jsem zamrkala a poté bezradně pokrčila rameny. „Já ale... eh. Neznám jeho číslo. Nejsme v kontaktu. Zjistil si ho od Nicoly a ráno volal, chtěl se zeptat, proč jsem s tebou nepřišla." To poslední jsem pronesla se značnou ironií, jelikož jsem mu stále ještě neprominula, že jednal za mými zády.

„Nevěřím ti," vysmál se mi, sklouzl z postele a vydal se ke dveřím z ložnice.

„Počkej!" sklouzla jsem na zem, zmatená, dotčená a naštvaná. „Teď hodláš odejít? Nařknuls mě, že mám něco s Thompsonem. Opovaž se mě tu nechat! Musíme to dořešit!"

„Nemusíme," zasyčel po mně přes rameno. „Řekli jsme si všechno."

„Jo?" houkla jsem posměšně, chtěla jsem mu zkrátka zabránit, aby těmi dveřmi prošel. „To si nemyslím. Dochází ti vůbec, jak jsi mě právě urazil?!"

Uprostřed kroku zastavil, jako by do něj uhodil blesk. Pocítila jsem první vítězství, ovšem netrvalo dlouho. Po dvou vteřinách totiž znovu vykročil a prásknul za sebou dveřmi tak silně, až jsem nadskočila.

Po jeho odchodu jsem se bezvládně sesunula na podlahu a bez mrknutí zírala před sebe. Jak vteřiny ubíhaly, zmatek obestíral větší a větší část mého mozku. Co ho to popadlo? Vždyť se zdálo, jako by... žárlil.

Otřásla jsem se a v gestu naprostého zoufalství si prohrábla vlasy. Absurdní! Ale pokud tu scénu nevyvolávala žárlivost, pak co? Že by se fakt jen bál, abych něčím neroztříštila obrázek šťastného páru, který jsme si vybudovali před veřejností?

„Nesnáším tě," zasyčela jsem jako jedovatý had, zvedla zrak ke stropu a zhluboka vydechla. Nikdy bych neřekla, že mi jeden muž totálně převrátí život naruby.

Někdy uprostřed noci mě vzbudila hlasitá rána. Byl to nervy drásající zvuk, který mi pronikl do snu a takřka násilně mě z nej vyrval. Vylétla jsem z postele tak rychle, až se mi zamotala hlava a v uších zatepala krev, přehodila přes noční košili s dortíky dlouhý svetr a vyřítila se na chodbu. V hlavě se mi honily různé představy toho, co udělám, pokud narazím na zloděje, všechny samozřejmě končily mým heroickým vítězstvím, ovšem když jsem rozsvítila a spatřila onoho narušitele, všechno se mi z hlavy vypařilo.

Byl to Luke. Opilý, jak zákon káže.

Založila jsem paže na prsou, opřela se o zeď v obývacím pokoji a se zájmem sledovala, jak se snaží dostat z promočené černé bundy. Že bych mu snad pomohla, mě ani nenapadlo.

Po dvaceti vteřinách skončil onen svršek na podlaze. Mise byla úspěšná. Luke poté pomalu vzhlédl a všiml si, že jej pozoruji. Značně nekoordinovaně ke mně vykročil. Nepohnula jsem se, v daný moment jsem k němu necítila ani náklonnost, ani averzi. Byl mi ukradený.

„Baví tě to?"

Překvapeně jsem pozvedla obočí. „Prosím?"

V hrdle mu zabublal smích. „Hrát si se mnou."

„Já si s tebou hraju? Já?!"

„A ne snad?" vrazil ruce do kapes a zhloupl se na stranu. Rovnováha mu vlivem metanolu v krevním řečišti značně kolísala. Navíc s každým dalším slovem byl tón jeho hlasu naléhavější. „Chvíli se tváříš, že jsi do mě zamilovaná, a pak flirtuješ s Thompsonem, směješ se s ním a užíváš si toho, že mě ničíš!"

* * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!