M.i.n.e // Luke Newton FF

-56-

Děkuju za všechny vaše reakce, jste nejlepší! ♥ Doufám, že se vám i dnešní díl bude líbit =)

* * * * * * * * * * * * * * * *

Tím zbořil i zbytek hráze, jež mě ještě držela v nějakém bezpečí. Dělo se to, o čem jsem během dlouhých nocí snila. Po čem jsem toužila stejně, jako žíznící touží po jediné kapce vody. Ano, chtěla jsem ho. Chtěla jsem ho víc než cokoli jiného. Ale Lukovo jednání se stále neslo ve znamení lži...

Byla jsem hloupá. Tak strašně hloupá! Omámená atmosférou, která nás obestírala. Zlomená vlastními city, jež jsem k němu chovala. Od doby našeho „zasnoubení" se nic nezměnilo. Vůbec nic. Milovala jsem ho snad pořád víc. A tak... jsem se vytáhla na špičky, propletla mu prsty za krkem a přitiskla svá ústa na jeho.

Tehdy nastal začátek konce. Všechno mi bylo jedno. I kdyby Zemi zasáhl meteorit, nepostřehnu to. Existovali jsme jen my dva. Ve vlastním vysněném světě. Ve světě stvořeném city a emocemi, které z nás vybublávaly na povrch.

Luke se ke mně choval jako ke královně. Byl tak jemný, něžný... Každý záchvěv pochybností smazal svým dotekem. Každé vystrašené zalapání po vzduchu zase umlčel hladovými rty. A když mě vysvlékl z šatů a já se před ním ocitla nahá, vydaná mu napospas se všemi nedokonalostmi a chybami, místo aby se mi vysmál a odkráčel pryč, uchopil mě do náruče a položil na postel.

Milovali jsme se celou noc. Luke mi ve své pozornosti dával zapomenout na vše, co se od našeho opětovného setkání odehrálo. Opravdu mě chtěl. Cítila jsem se jako skutečná žena. Jako krásná žena, o niž může někdo stát. V daný moment bych ani já sama neuvěřila tomu, že mě ještě před pár týdny nesnášel. Že se mi vysmíval.

Bylo dost pravděpodobné, že na druhý den se náš vztah vrátí do starých kolejí. Že se ke mně bude Luke opět chovat chladně. Ostatně dosáhl svých cílů. Podlehla jsem mu. Co by měl chtít víc?

Vzbudila jsem se do podmračeného deštivého dne. Do okna ložnice bubnovaly obrovské kapky, svět venku se proměnil v neprostupnou šedivou clonu. Která, jak jsem si uvědomila, obestírala i mé srdce.

S povzdechem jsem se obrátila na záda a s očima zalitýma slzami se rozhlédla po místnosti. Přesně jak jsem předpokládala. Byla jsem tam sama. Po Lukovi jako by se slehla zem... Do vlasů mi steklo několik slaných slz naplněných nezměrných utrpením. Jako by se má hruď rozpadala na kusy. Praskala, drolila se, pociťovala jsem bolest tak obrovskou, až cele přesahovala mou bytost.

Překulila jsem se na bok a obličej zabořila do polštáře. V noci bylo všechno... dokonalé. Naprosto dokonalé. Luke mě líbal tak vášnivě a naléhavě, až mi docházel dech. Snad na jediný moment se mě nepřestal dotýkat. Kdykoli mě znovu zachvátily pochybnosti týkající se mého vzhledu, udělal vše, aby je zaplašil. Neustále mi šeptal, že jsem dokonalá. Že ze mě šílí. A že mě chce pořád víc.

A já... Já husa mu to věřila! Oddala jsem se mu jako nikomu předtím. A co on udělal? Vyplížil se odsud, sotva se mu naskytla příležitost.

V gestu naprostého zoufalství a rozhořčení jsem pěstí udeřila do matrace a z plných plic zakřičela. Cítila jsem se bezradná. Zrazená. Moje lidská hodnota byla sprostě zadupaná do země. Co bude dál? Co mám dělat?!

Když jsem se za pár minut trochu uklidnila, vytáhla jsem se na posteli do sedu, pokrývku si pevně držíc na hrudi, a ještě jednou se rozhlédla po ložnici. Na podlaze se povalovaly mé svatební šaty i šněrovací korzet, boty a opodál pod oknem zdobená čelenka. Vzpomínka na něžné gesto, jímž mi prohrábl vlasy, se mě dotkla u samotného srdce.