M.i.n.e // Luke Newton FF

-53-

Já vím, zázrak! Včera díl, dneska další. Jenže... Já to prostě nemohla vydržet, blíží se SVATBA! Proto bych vás moc chtěla poprosit, JESTLI MĚ CHCETE PODPOŘIT, nechte komentář ♥ Děkuju a užijte si novou část!

* * * * * * * * * * * * * * * *

Následující dva týdny utekly jako voda. Zažila jsem toho během nich opravdu hodně. Víc, než co může jeden člověk snést. Nějakým zázrakem jsem to však vydržela. Ustála jsem videohovor s taťkou, který novinu o mém sňatku vzal lépe, než jsem čekala – což byla jistě mamčina zásluha –, obvolala přátele, jež jsem chtěla mít na svatbě, a vysvětlila jim, že dětská náklonnost mezi mnou a Lukem přerostla okamžitě po příletu do Londýna v ten nejsilnější cit, jaký lidstvo zná, a absolvovala zkoušku šatů, výběr květin a ochutnávku dortu. To vše sama s mamkou a Anne. Bez Lukovy přítomnosti. On se do ničeho nezapojil, ani jedinkrát neprojevil sebemenší zájem o mě či chystaný obřad jako takový.

Také jsme spolu skoro nemluvili. Nepředhodila jsem mu, na koho jsem jednoho rána narazila, nepochlubila se, jak šikovně jsem dotyčnou vypoklonkovala. A pokud si stěžovala ona, neřekl mi to. A vlastně i kdybych si s ním nakrásně promluvit chtěla, nedostala jsem k tomu příležitost. Vyhýbal se mi. A dělal to skutečně velmi precizně. Což jsem mu nemohla vyčítat. Ve finále to tak asi bylo lepší pro nás oba.

Jedinou interakci jsme mezi sebou měli večer těsně před obřadem. To Luke přesně v devět třikrát zaklepal na dveře mé ložnice, a když jsem otevřela, beze slova mi podal malou sametovou krabičku v tmavě modré barvě.

Chvíli jsem onen předmět nejistě pozorovala. Opět se zdálo, jako bych měla čest s jednou z jeho mnoha dalších osobností. Jak jinak jsem měla vnímat, že mě několik dní naprosto ignoroval?

„Co to je?" optala jsem se váhavě.

Usmál se. Pouze náznakem, ale stačilo to, aby mi srdce znovu prudce zabušilo do žeber. „Otevři to."

Opatrně jsem odklopila víčko a zalapala po vzduchu. Uvnitř se nacházel stříbrný náhrdelník s precizně vybroušeným půlměsícem z ametystu. Úchvatný kousek. Fialový minerální kámen s dokonale hladkým povrchem a bílými prasklinkami pod ním. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla.

Navíc se mi perfektně trefil do vkusu. Ametyst byl můj oblíbený...

„Páni," vydechla jsem s očima plnýma slz. „To je nádhera..."

„Rád bych," opáčil překvapivě nejistě, hlas se mu dokonce lehce chvěl a nebyl schopen pohlédnout mi do očí, „aby sis ho vzala zítra na obřad."

Upřeně jsem se na něj zahleděla.

„Prosím."

Po pár vteřinách jsem přikývla. „Vezmu si ho."

A to bylo poslední, co jsme si před svatbou řekli.

* * *

Seděla jsem na posteli se zády poraženě nahrbenými a nehnutě zírala na dřevěnou podlahu pod svýma nohama. V ruce jsem nervózně žmoulala papírový kapesník, jehož rozdrolené kousky mi odpadávaly k nohám, a stále dokola si opakovala, že to přece nemůžu udělat. Nemůžu si Luka vzít!

Do obřadu zbývaly dvě hodiny. Můj čas se krátil.

Vtom se ozvalo lehké zaťukání. „Zlatíčko? Můžu vstoupit?" Poznala jsem mamčin hlas. A za ní... Odfrkla jsem si. V těsném v závěsu se jí bezpochyby držela Anne. Upřímně jsem nedokázala říct, zda toho dne její blízkost snesu. Kvůli ní jsme přece dospěli až sem! Kvůli ní jsem se měla vdávat, aniž by na mě v manželství čekalo štěstí.