M.i.n.e // Luke Newton FF

-33-

Ve sváteční den vám sem přidávám další díl příběhu... ♥ Doufám, že vám jej zpříjemní! Děkuju za váš zájem a podporu, jste nejlepší!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Vzhlédla jsem k Thompsonovi a povzdechla si podruhé. „Dá se to tak říct. Podle mě se Luke pořád ještě nesmířil s tím, že mu falešnou přítelkyni hraju právě já. Jistě by si pro tuto úlohu dokázal představit tucet lepších žen."

Tázavě pozvedl obočí. „To si fakt myslíš?"

„Nemyslím, vím."

V hrdle mu zabublal smích.

„Co?" nechápala jsem.

„Ty to fakt nevidíš? Začíná tě mít rád."

To smích pro změnu zabublal v hrdle mně.

„Myslím to vážně," stál si tvrdošíjně za svým. „To, co před chvílí předvedl, prostě byla obyčejná žárlivost."

Vyprskla jsem smíchy. Z hrdla mi vyšel tak hlasitý zvuk, až se po nás Luke ohlédl, ale kupodivu nic nekomentoval. Jen si v defenzivě zkřížil paže na prsou a ostentativně odvrátil zrak. Ačkoli jsem mu nedohlédla do tváře, nějak jsem věděla, že dokonce otráveně protočil panenky. Což mě nutilo smát se víc a víc. Nemohla jsem jinak. Prostě nemohla.

„Můžeš se smát, jak chceš," pronesl Thompson napjatě a lehce odměřeně, „ale brzy zjistíš, že jsem měl pravdu. Trošku se bojím," dodal ještě se smutným úsměvem, „že to pak bude znamenat konec veškerých mých nadějí."

Můj smích přestal, jako když utne. S očima doširoka rozevřenýma jsem se na něj zadívala. Nerozuměla jsem jeho slovům. Slyšela je, to ano, ale nechápala jejich význam. Nebo se ho spíš bála? Ano, to je pravděpodobnější.

„Jak to myslíš?" zachraptěla jsem.

Thompson ke mně pokročil a plaše mě chytil za ruku. „Víš, jak to myslím."

Chystala jsem se zavrtět hlavou, ale nakonec mi v tom cosi zabránilo. Měl pravdu. Věděla jsem. Nebo alespoň tušila, jen před tím vědomě zavírala oči. Přesně jsem nedokázala říct, jak se flirtuje, ale určitou představu jsem měla a Thompsonovo chování se jí dost podobalo. Bylo to však možné? Nebo si se mnou oba jistým zvráceným způsobem pohrávali?

Nadechla jsem se k odpovědi, když tu se u nás objevil Luke. Stanul mi po boku, a než jsem na něj vůbec stačila zareagovat, zaprskal jako vzteklá šelma. „Zešíleli jste oba dva? Co když vás tu spolu někdo uvidí?!" S posledním slovem chytil Newtonovu ruku a donutil ho, aby tu mou pustil.

„To už přeháníš!" neudržela jsem se a spustila na něj. „S čím máš pořád problém? Nemůžeš se alespoň pokusit svou averzi ke mně trochu zkrotit?" Byla jsem vzteklá. A už mě jeho chování unavovalo.

K mému nesmírnému údivu Luke zalapal po dechu a obrátil se ke mně s hlasitým „Co?"

Zkřížila jsem paže na prsou. „Nenamáhej se s žádným předstíráním," odfrkla jsem pohrdlivě. „Tady to není nutný. A prostě konečně přiznej, že ti pořád strašně ležím v žaludku! Ale proč? Sakra, Luku, vždyť já po tobě nic nechci! Chápu, máš mě plný zuby, no šlo by to trošku skrýt? Taky mám nějakou sebeúctu." Uf, ten proslov jsem si zřejmě měla nahrát.

Chvíli mlčel. A pak... pak udělal něco, pro co nemám dodnes žádné vysvětlení. Beze slova zvedl pravou paži, omotal mi ji kolem těla a jemně si mě přitáhl k sobě. Srdce se mi ihned rozbušilo jako zvon, rezonovalo v každém nervovém zakončení. Nedokázala jsem se vůbec pohnout, vzdorovat mu. Vnímala jsem jen jeho obrovské jiskřící oči, které mě přikovaly na místě. Nacházela jsem se maličký kousek od toho, abych zvedla ruce a objala ho.