M.i.n.e // Luke Newton FF

-17-

Při velikonočním večeru jeden nový díl! ♥ Díky za všechnu vaši podporu, mám vás moc ráda ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * *

„Jedno odpoledne ji přivedl sem. Nedopadlo to dobře. Pen se s ní chtěla spřátelit, ale ona jí pohrdala. Neustále se jenom ptala, kdy už pojedeme pryč, nedotkla se jí, nevěnovala jí ani minutu své pozornosti. Dovedeš si asi představit, co to s Penelope udělalo..."

Automaticky jsem přikývla. Bolest, kterou jsem ucítila na hrudi, byla nesnesitelná. Pochopila jsem, proč se Luke tak ujišťoval, že chci jít. Proč o mém rozhodnutí pochyboval a vlastně se jej pokoušel zvrátit.

Rozuměla jsem tomu.

„Tak dobrá," zamrkala, když se jí zaleskly oči. Několikrát potřásla hlavou a poté mě mateřsky popleskala po tváři. „Pojedu, tvoje mamka," věnovala mi úsměv, „už na mě jistě čeká. Vy dva si užijte tiskovku a nezapomeňte na své veřejné povinnosti."

„Moment," vyhrkla jsem hlasem zastřeným přemírou emocí, „co myslíš tím vy dva?"

Anne káravě pohlédla na svého syna. „Tys Petře neřekl, že jde s tebou?"

„Ne," pokrčil rameny. V očích mu stále svítily posměšné jiskřičky a já nepochybovala o tom, že navzdory všemu, co se doteď stalo, mnou stále pohrdá.

„Proč?" útočila dál. „Vždyť jsme se dohodli, že se tam objevíte spolu, abychom podpořili historku o vašem vztahu. Luku," zdůraznila jeho jméno, čímž dodala svým slovům větší váhu, „víš přece, že tvoje babička se bude dívat na celý přenos. Včetně příprav."

Točila se mi hlava. Ale musela jsem zasáhnout. Začínali se o mně bavit, jako bych tam nestála. Jako by na mém názoru vůbec nezáleželo. Přišlo mi to celé absurdní. Když už jsem si myslela, že se situace ustaluje, vždycky se něco pokazilo. Respektive... Luke něco pokazil. Proč jsme prostě nemohli zakopat válečnou sekeru? Opravdu jsem se mu tolik protivila?

„Já s ním," mávla jsem k němu rukou, „nikam chodit nemusím. Nehodlám se doprošovat a škemrat o jeho společnost. Jsou určitě jiné cesty, jak Agathu přesvědčit o tom, že mezi sebou máme vztah." Opět jsem svou lhostejnost pouze předstírala. Jako v posledních dnech nesčetněkrát.

„Upřímně mám dost toho," pokračovala jsem se zanícením, „jak mi neustále dáváš najevo, že se mnou nechceš trávit žádný čas. Chápu to, nejsem hloupá! A nic po tobě nechci. Zopakuju ti, co jsem řekla už nesčetněkrát. Dělám to pro Penelope. Jen pro ni. Nic víc."

Stáhl ústa do přísné linky, svaly ve tváři se mu napjaly. Ale opět mlčel. Jako vždy, když jsem na něj vyrukovala s jakoukoli námitkou. Div mi nešla pára do uší.

Začínala jsem zjišťovat, že touha po Lukovi je v mém nitru pomalu nahrazována vztekem. Zlostí. Jelikož jsem neshledávala žádný důvod, jenž by jej opravňoval k tak okatému nesnášení. Nepřišla jsem s nápadem falešného vztahu. Ani se ho o nic neprosila. A už vůbec od něj nic neočekávala. Vyjma zlomeného srdce. Zasloužila jsem si lepší jednání. Laskavější.

„Proboha," obrátila Anne oči v sloup, ačkoli bych byla přísahala, že se jí v rysech odráží potlačované veselí. „Nechovejte se jako dvě děti, ano? Pokud má naše šaráda vyjít, musíte se naučit spolu vycházet."

V obraně jsem zkřížila paže na prsou. Bylo mi třicet, a přesto jsem se při jejích slovech skutečně cítila jako malé nevycválané děvčátko.

„Takže ti radím, Luku," zdůraznila netrpělivě, když se od nás nedočkala kýžené reakce, „abys vzal Petru s sebou, seznámil ji se svými přáteli a ze všech sil se snažil, aby se cítila příjemně. Jasné?"

Nejradši bych útrpně zasténala. Nevyrostli jsme z toho? Aby ho matka nutila k přívětivému chování k nějaké ženě? Celé to bylo k smíchu.

„Jasné?!"

Oba jsme sebou při zvuku jejího hlasu trhli. Ostří prosvištělo vzduchem a zanechalo za sebou nepříjemnou pachuť. Cítila jsem se nesmírně trapně. Nesnášela jsem blahosklonnost! A to jakéhokoli druhu.

„Fajn," zavrčel Luke nakonec. Opravdu jsem se snažila naprosto marně pochopit, proč mě tak nenávidí. Jinak se jeho postoj ani nazvat nedal. „Tak pojeďme. Ať se na mě nemusí čekat. Manažerka by mi utrhla hlavu."

Pevně jsem sevřela ústa a zaskřípala zuby. Nehodlala jsem se hádat. Už ne. Letmým polibkem na tvář jsem se rozloučila s Anne, zabodla zrak do země a po paměti vykročila k místu, kde Luke před pár hodinami nechal auto. Dala jsem mu příležitost rozloučit se s mamkou, možná vyprsknout na mou adresu pár hanlivých narážek, a doufala, že tím trochu zklidní své rozjitřené nervy.

Zhluboka jsem se nadechla a vyčerpaně se opřela o dveře spolujezdce. Měla jsem pocit, jako by od rána uplynula minimálně stovka hodin. Tolik se toho stalo... A věděla jsem, že ještě mnohem víc se stane.

Když jsem se na moment ocitla o samotě, měla jsem konečně dostatek prostoru k přemýšlení. A to nebylo dobré... Došlo mi, co mě čeká. Co bude znamenat, pokud překročím práh Lukova světa? Copak se v něm může objevit žena jako já? Všichni se mi vysmějí. Možná si projdu mnohem horšími věcmi, než jaké mi přichystal Luke. Nejsem... Nejsem na něco takového vůbec připravená!

Zalila mě první vlna paniky. Zlomila jsem se v pase, dlaněmi se zapřela o kolena a cítila, jak se mi nepříjemně svírají útroby. Nádech-výdech. Nádech-výdech. Nic nefungovalo. Do očí se mi hrnuly obrovské slané slzy, v krku rostl tuhý knedlík.

Náhle jsem ztratila rovnováhu. Sjela jsem na zem a koleny narazila o tvrdý asfalt. Bylo mi to však jedno. Středobodem mého soustředění se stala pouze snaha o udržení zbytků zdravého rozumu. Moc mi ho nezůstalo, i tu trošku jsem si tudíž musela schraňovat.

Vtom vakuem, jímž jsem se obklopovala, pronikl Lukův naléhavý hlas. „Petru? Bože, co se stalo? Je ti špatně?"

Zhluboka jsem dýchala, neschopná ani kratičké odpovědi. Třásla jsem se na zemi, cítila vlny horka, jež mě zalévaly, a marně zkoušela dohonit své splašeně tlukoucí srdce. Nemluvě o zrychleném dechu.

Náhle jsem na rameni ucítila jemný dotek. Nepatrně jsem sebou cukla, ale neodtáhla se. Nebyla jsem schopná se vůbec pohnout. Obavy mě naprosto paralyzovaly, onen strach mě ochromil.

„Petru, hej," poklekl vedle mě a vzal mé dlaně do svých. „Soustřeď se na můj hlas. Všechno je v pořádku. V naprostém pořádku!"

„N-nic není v pořádku," namítla jsem skřehotavě. „A nebude. J-já... Já se nemůžu ukázat ve tvém světě." Mluvila jsem o něčem, co jsem nikdy nechtěla pronést nahlas. Tyto obavy nebyly stvořené pro Lukovy uši! Proč jsem mu svou zranitelnost vystavila na odiv? Co jsem si myslela?

To je ono. Nemyslela jsem.

* * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!