M.i.n.e // Luke Newton FF

- 9 -

Užijte si dnešní část ♥ Omlouvám se za prodlevy, ale nemám teď na psaní vůbec čas. Chybí mi to víc, než dokážu vyjádřit... =(

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Vstříc té první velké zkoušce jsme jeli v naprostém tichu. Seděla jsem na předním sedadle vedle Luka, jenž řídil široké stříbrné SUV, a upřeně se dívala na silnici před sebou. Soustředila jsem se na vlastní dýchání, počítala, kolikrát nasaju kyslík, vnímala tupé, překotné údery vlastního srdce a cítila kapku ledového potu, jež mi stékala po šíji.

Anne zezadu bezstarostně švitořila, zatímco Luke po mně každou chvíli šlehal postranním pohledem, snad se bál, že z auta za jízdy vyskočím. Daleko od reality by ta představa nebyla. Setkání s jeho babičkou mě děsilo.

Konečně vůz zabočil na širokou příjezdovou cestu, na jejímž konci se tyčil obrovský kamenný dům s klenutými okny, odhadovala jsem jej zhruba na osmnácté století. Bylo to přesně ono luxusní sídlo z mých představ, sídlo z historických filmů, patřící silné osobnosti.

Zajíkavě jsem se nadechla a přála si, aby mě sedadlo, v němž jsem se nacházela, spolklo a nikdy už nevypustilo zpátky na světlo.

Luke zaparkoval u mramorové fontány a já si periferně všimla, jak se otevřely dvoukřídlé dveře na vrcholu zdobeného venkovního schodiště a v nich se objevil vysoký vousatý muž v černém fraku. Měl nesmírně rovné držení těla, a když začal sestupovat k nám, zmocnila se mě nová vlna paniky. Moment, existovali ještě v jednadvacátém století majordomové?

„Paní Newtonová," uklonil se, když jsme všichni vystoupili, „pane Newtone, slečno."

Jen jsem mu kývla, zatímco Anne se do něj zavěsila a začala mu vysvětlovat mou pozici i důvod naší návštěvy. Kráčeli dostatečně daleko před námi, aby nás nemohli slyšet ani periferně vidět, za což jsem byla ráda.

Vydali jsme se za nimi.

„Pokud se ti má babička podívá do očí," sykl Luke těsně předtím, než jsme zdolali posledních pár schodů, „neuhýbej. Nesnáší, když její pohled někdo nevydrží."

Neurčitě jsem trhla hlavou, zrychlila krok a vplula do otevřených dveří dřív, než stačil povědět něco dalšího. Neměla jsem dost síly ani trpělivosti poslouchat jeho rady, vyrovnávat se s pohrdáním, dovolit mu posměch. Byla jsem jen kousek od vybuchnutí. Počet rozbušek jsem musela eliminovat, jak jen to šlo.

Byli jsme uvedeni dlouhou zdobenou chodbou do luxusního obývacího pokoje, jemuž vévodila široká, na pohled velmi pohodlná pohovka se spoustou různobarevných polštářů, stojící před úžasným francouzským oknem s výhledem do udržované zahrady. Co mě však zaujalo nejvíc, byly obrovské vysoké police plné knih podél tří stěn. Tudíž jsem si oné drobné ženy sedící v křesle u krbu všimla až tehdy, když promluvila. „Oh, moje milovaná rodina se mě rozhodla poctít návštěvou!"

Ohlédla jsem se po ní. Měla na sobě fialový kalhotový kostýmek, šedivé vlasy vyčesané do dokonalého drdolu a zlaté kruhové náušnice. Ocelově chladné velké oči přejížděly od Luka ke mně, a než jsem se nadála, rty se jí roztáhly v překvapivě upřímném úsměvu. „Tohle bude ona! Že? Přítelkyně mého milovaného vnuka. Pojď se mi ukázat, drahá."

Moje nohy se pohnuly naprosto automaticky. Vykročila jsem k ní a jen vzdáleně vnímala zběsilý tlukot svého srdce, jehož tempo se nedalo srovnávat s ničím, co jsem znala. Ale z té ženy vyzařovala nesmírná moc. Mnohem větší než Anne.

„Lady Newtonová," pousmála jsem se a udělala nepatrné pukrle.

„Je rozkošná," pronesla přes mé rameno směrem ke své rodině a poté mě okamžitě vzala za ruce. „Umí se chovat, není afektovaná..." Prohlížela si mě jako dobytek na tržišti, jako by mě hodnotila a odhadovala mou cenu. „A navíc je moc hezká."

Zarděla jsem se a sklopila pohled k zemi.

„Pojď, drahoušku," sevřela mé ruce pevněji a odvedla mě k pohovce. „Posadíme se spolu. A říkej mi Agatho, prosím. Brzy přece budeme rodina. Nebo ne?"

Po posledním slůvku se ohlédla po svém vnukovi, tudíž si nevšimla, jak jsem náhle zbledla. Naštěstí. Opravdu nevím, jak bych jí svou nezdravou barvu vysvětlila. To byl problém jiných. Já si tuhle šílenost nevymyslela.

Když se však nikdo neměl k odpovědi, rozhodla jsem se zlomit ono rozpačité ticho. „No vlastně..."

„Máš pravdu, babičko," přerušil mě náhle Luke. Střelila jsem po něm nechápavým pohledem a spatřila, jak k nám pomalým krokem míří. S malou sametovou krabičkou v ruce.

V krku mi vyrostl obrovský knedlík. Jistě to nebylo, co jsem myslela...

Jak se ukázalo, bylo.

Luke přede mnou klesl na koleno a s okouzlujícím úsměvem se na mě zahleděl. „Petru," začal tak něžným hlasem, až jsem málem zapomněla, že je to celé hra. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Vím to už nějakou dobu. Děláš ze mě lepšího člověka, díky tobě se těším na každý nový den. Chci tě mít navždy po svém boku. Proto se ptám," otevřel krabičku, v níž se skrýval nádherný blyštivý prsten s obrovským diamantem, „vezmeš si mě?"

Agatha zalapala po dechu, Anne začala nadšeně tleskat a já tam jen seděla, dívala se na něj, jak mi klečí u nohou, a vnímala bolest, která mi rostla v hrudi. Jak snadné by bylo podlehnout iluzi, že vážně chce, abych se za něj provdala. Tehdy mi došlo, že se z něj stal zatraceně dobrý herec. A že své srdce budu muset obehnat vysokou betonovou zdí s ostnatým drátem na vrcholu. Hodně rychle. Když jsem se už jednou k té šílenosti propůjčila... Jeho oči pro mě představovaly zkázu. Jako bych balancovala na okraji hluboké propasti, do níž jsem se mohla v každé další vteřině bezvládně zřítit.

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!