M.i.n.e // Luke Newton FF

- 4 -

Taaak... Ještě jeden díl vám sem hodím a pak si dáme maličkou pauzu a necháme příběh usadit... ;o) Děkuju strašně moc za váš zájem, podporu, vážím si každičkého jednoho přečtení ♥ Jste skvělí a já vás žeru!

* * * * * * * * * * * * * *

Použila jediný argument, o němž jsem byla ochotná přemýšlet. Jediný, který měl tu moc nalomit mé rozhodnutí odmítnout. V momentě, kdy mi Anne o Penelope pověděla, kdy mi nastínila podmínky lady Newtonové, jsem byla zatažena do jejich hry. Nemohla jsem tvrdit, že se mě to netýká. Ležela na mně část odpovědnosti za budoucnost mladé nemocné slečny, jejíž přežití – doslova – záviselo na vrtoších jedné postarší zámožné dámy. Přišlo mi to odporné. Přímo odporné.

„Anne," zadívala jsem se jí do očí a cítila, jak mi z koutku oka stéká osamělá slza. Nenamáhala jsem se s jejím utíráním, nechala jsem ji putovat po mé pokožce dolů. „Ať je to jakkoli, nepřipadá mi to správné. Nikdo z toho nevyjde šťastný."

Překvapivě upřímně se zasmála. „Mýlíš se, má drahá."

Nespokojeně jsem nakrčila nos a uhnula pohledem. Neptala jsem se, co tím míní. Nechtěla jsem už nic dalšího vědět. Potřebovala jsem odtamtud jenom vypadnout. Zmizet. Najít si osamělé tiché místo, kde budu moci o všem v klidu popřemýšlet.

„Omluv mě, Anne," zvedla jsem se na nohy. „Já asi... Musím chvíli na vzduch."

Přikývla a bez dalšího slova mě nechala odejít.

Bloumala jsem městem celé odpoledne. Procházela jsem známými čtvrtěmi, hleděla do výloh módních butiků i krámků s řemeslnými výrobky, a přitom vůbec nevnímala, na co se dívám. Nedokázala bych pojmenovat jedinou věc, již mé oči během těch několika hodin spatřily.

Zhruba v půl šesté jsem zakotvila v parku, jemuž dominovala obrovská fontána. Byla nádherná. A jako bonus vedle ní stál úchvatný dětský kolotoč s umně vyřezávanými koňmi všech barev i velikostí. S úsměvem jsem pozorovala nadšené křičící děti a jejich rodiče, kteří tento výjimečný okamžik svých ratolestí zaznamenávali na mobily.

Netušila jsem, co bych měla dělat, a litovala, že je mamka tak daleko. Po telefonu jsem svou prekérní situaci řešit nechtěla, nepřipadalo mi to vhodné, snad poprvé v životě jsem se tak musela spolehnout jen na svůj vlastní úsudek.

Milovala jsem Luka. Ale on mě ne. A nikdy mě milovat nemohl. Patřil mezi muže, kteří se vždycky spokojí jen s tím nejlepším. Což platilo i o ženách. Za poslední měsíc jsem viděla a slyšela dost, vlastní internetový průzkum mi také dal jasnou představu o tom, kým Luke nyní je. V kontextu jeho pokřiveného charakteru jsem se vlastně nedivila, že mnou pohrdal. Bolelo to, ano, ale také jsem si díky souvislostem uvědomovala, že nic z toho, co si o mně myslí a jak mě vidí, není má vina.

Tudíž...

Mohla jsem s Anniným šíleným nápadem souhlasit? Respektive... Mohla jsem nesouhlasit? Co by se stalo, kdyby Anne nenašla jinou kandidátku? Kdyby si Luke vybral jednu z žen, které se chtějí jen zviditelnit? Stáhla by je dolů. Třeba by se o celém podvodu dozvěděla lady Newtonová a Penelope by přišla o šanci na léčbu. Směla jsem tak ohrozit nevinný život? Koneckonců, skutečně to nemuselo trvat navěky. A když to řeknu úplně narovinu, ani nebylo nutné, abychom se s Lukem vídali více než při důležitých rodinných sešlostech. Sice jsem věděla, že tohle moje srdce zlomí definitivně, ale musela jsem věřit, že mě přese všechno taková zkušenost do budoucna posílí. Zvládla jsem toho přece za svých třicet let už dost. Zvládnu i tohle.

A tak jsem dospěla k rozhodnutí. A pospíchala jej sdělit Anne dřív, než si ho stačím rozmyslet.

Jakmile jsem však vklouzla do bytu Newtonových, který se stal naším dočasným útočištěm, práskl mě do uší zvuk zuřivé hádky. Chtěla jsem zase rychle vycouvat, ovšem najednou padlo moje jméno. A já neodolala a zaposlouchala se, ačkoli jsem tušila, že ať uslyším cokoli, nebude se mi to líbit. Zřejmě se u mě nějak projevily první sklony k sebepoškozování.

Po špičkách jsem se připlížila blíž ke dveřím pracovny.

„Mám si ji vzít?" vrčel Luke. V hrudi jsem ucítila nepříjemné bolestné bodnutí. Tehdy se mi naskytla poslední šance na útěk, ale já své nohy nedokázala přimět k pohybu. Stála jsem opřená o zeď a s očima zalitýma slzami dál poslouchala. „Mami, nemyslíš, že mám na víc? Je... Promiň mi to slovo, ale je tlustá. Nemůžu se s takovou ženou ukázat na veřejnosti! Jsem slavnej. Mám na každým prstu deset modelek. A ke všemu je zakřiknutá, neprůbojná. Takovou manželku po svým boku nechci!"

Z očí mi stékaly slzy jako hrachy. Bože. On mnou nepohrdal. Nenáviděl mě...

Zajíkla jsem se, z hrdla mi unikl táhlý sten plný utrpení. Rychle jsem si ústa skryla dlaní, jinak bych se rozkřičela.

„Seš hlupák," syčela rozzuřeně Anne. „Petra je hodná holka, laskavá a nesmírně chytrá. A nemusíme se bát, že nás zradí! Pokud se neoženíš, tvoje babička stopne veškerou finanční podporu, kterou nám projevuje. Včetně té pro tvou sestru."

„Já nemám problém se oženit," odpověděl odhodlaně. „Ale ne s Petrou."

„Tak to ne, chlapečku," vysmála se mu Anne. „Já nepustím přes práh žádnou z těch tvých zlatokopek. Vím o nich všechno. Jsou jak přes kopírák! Hloupé, nesamostatné. Máš je jenom jako módní doplňky!"

Byla bych přísahala, že slyším, jak se Lukovi vaří krev v žilách.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!