M.i.n.e // Luke Newton FF

-43-

Znovu vám moc děkuju za podporu! A za to, že příběh čtete ♥ Jste nejlepší!

* * * * * * * * * * * * *

Bezděky jsem se pousmála. Snila. Asi jako každá holka. Ale nikdy o tom s nikým nemluvila. Asi jsem kvůli všem nedokonalostem dospěla k závěru, že se nikdy za nikoho nevdám, tak nač se trýznit nesplnitelnými tužbami?

A vlastně, uvědomila jsem si s hořkostí, možná by se přesně to stalo, kdybych se nepřipletla do Newtonské absurdity. Svatba z donucení. Snad by bylo lepší, kdybych zůstala do konce života sama.

„Chtěla bych se vdávat na nějakém speciálním místě," rozpovídala jsem se zasněně. „Starý hrad. Nebo zbytky opatství. Tady v Anglii jsou nádherná místa! Kupříkladu klášter Whitby. Dovedu si představit, že právě tam někomu povím své ANO."

Obě mě zjihle pozorovaly.

„Vždycky jsem každopádně toužila jen po maličké svatbě," dodala jsem honem, aby je náhodou nenapadlo uvažovat o něčem monstrózním. „Pouze ti nejbližší."

Náhle moje mamka položila další otázku. „A co šaty?"

„Šaty?"

„Svatební," upřesnila, ačkoli naprosto zbytečně. Věděla jsem, o čem mluví, jen se s tím můj mozek nějak nedokázal popasovat. „To, ehm... Proč se mě na to všechno ptáte?"

„Chceme ti připravit přesně takovou svatbu, jakou chceš," odpověděla mamka s očima zalitýma slzami. Byla však dost silná, aby se nerozplakala. „Když už jsou okolnosti tak... netypické."

Málem jsem se rozesmála. To bylo slabé slovo.

Zpátky do bytu jsem se vrátila až na sklonku noci. Celý den jsem strávila s mamkou a Anne. Rozebíraly jsme plány do nejbližší budoucnosti, vymýšlely, jak tu velkou „novinu" o svatbě vysvětlíme známým a přátelům v Čechách, uvažovaly, čím uklidnit tátu, až se o všem dozví, koho pozvat, koho nezvat, a když jsem za sebou v půl desáté zabouchla dveře, cítila jsem se, jako by ze mě někdo odsál veškerou energii. Uvědomila jsem si, že poslední dny kolem mě všechny prosvištěly nadzvukovou rychlostí, a krotila děs, jenž mě zachvátil. Celý život utíkal nějak moc splašeně...

Luke byl pryč. Jaké překvapení. Ale vlastně se mi ulevilo, opět. Poslední, na co bych měla náladu, představoval jeho otrávený a pohrdání plný obličej.

Nemohla jsem však přestat myslet na jednu věc. Počítal on sám se svatbou? Napadlo jej, když mě před svou babičkou žádal o ruku, že bychom to skutečně udělali? Vzali se? Těžko se tomu dalo věřit. Určitě něco vymyslí, aby ke sňatku nedošlo...

Zhluboka jsem se nadechla a připravila si v kuchyni čaj. Jaké vlastně byly mé pocity? Chtěla jsem si ho vzít? Být jeho ženou, když to nebylo opravdové? Měla jsem při každém pohledu či nechtěném doteku vědět, že v sobě nese odpor? A že se to nikdy nezmění?

Uchechtla jsem se. Spousta žen by na mém místě jistě oslavovala. Tweetovala by – dělá se to ještě? – nebo točila video na TikTok. Oznamovala by svatbu jako tu největší událost nového tisíciletí. Informace by se staly virálními. A já? Nejradši bych vycouvala.

Vážně jsem se do tohoto světa nehodila.

S povzdechem jsem zalezla k sobě do pokoje, dala si rychlou sprchu a uvelebila se v posteli s nejnovější knihou od Barbary Erskine. Po dlouhé době jsem si mohla přečíst pár stránek...

Nakonec jsem však z příběhu stejně nic moc neměla, jelikož mě přemohla únava. Usnula jsem jako špalek. A spala zřejmě velmi tvrdě, jelikož i řvoucí melodie, znějící z telefonu ležícího vedle mé hlavy, mě stěží probrala.

Slepě jsem po něm sáhla a přijala hovor bez toho, abych zkontrolovala hodiny či jméno volajícího. „Prosím?"

„Petru?"

Promnula jsem si oči a na posteli se vytáhla do sedu. Ten hlas jsem znala...

„Tady Luke. Thompson," upřesnil pro jistotu, zřejmě kdybych náhodou nevěděla, který Luke se na druhém konci nachází. Odolala jsem touze protočit panenky. Absurdity se nabalovaly. „Ahoj, Luku. Děje se něco?"

„Proč jsi včera nepřišla?"

Zamračila jsem se, najednou plně probraná. „Nepřišla? A kam?"

„Na mou párty," vysvětlil. „Zval jsem tě přes Luka, protože jsem na tebe neměl kontakt, ten jsem si až v noci vyškemral u Nicoly... Neřekl ti to?"

Sevřela jsem ústa do tenké linky. „Ne. Neřekl."

„Oh, a-aha. Když jsem se ho ptal, proč jsi nedorazila, jen pokrčil rameny, myslel jsem..."

„Nezlob se, musím končit," utnula jsem ho, rozezlená až do morku kostí. „Nutně si s ním potřebuju promluvit. Zavolám ti." Nečekala jsem na jeho odpověď, zavěsila, odhodila mobil na postel vedle sebe a hbitě vyskočila na nohy. Bylo mi jedno, že na sobě mám jen barevné šortky a volné tílko, s převlékáním jsem se ani tak nehodlala namáhat. Měla jsem takový vztek!

Hodiny ukazovaly půl osmé. Bez zaklepání či zaváhání jsem rozrazila dveře jeho ložnice a teprve za prahem mi došlo, že by v posteli třeba nemusel ležet sám... Naštěstí však žádnou společnost neměl. A dokonce byl vzhůru. Seděl v křesle u okna a zběsile ťukal do notebooku, jejž měl položený na kolenou.

Při mém příchodu nadskočil. Otevřel ústa, jistě chtěl vyštěknout něco ve smyslu, co tam dělám, ale když si uvědomil, co mám na sobě, planoucím pohledem mě okamžitě sjel od hlavy až k patě. Kdybych se nenacházela v tak neutěšeném rozpoložení, zrudnu jako spařené rajské jablíčko. Naštěstí mě však ovládaly silně rozbouřené emoce. A ani jedna z nich nebyla pozitivní. „Co si o sobě vůbec myslíš?!"

Zamračil se. Ale nezareagoval. Já tak měla dostatek prostoru k pokračování. „Proč jsi mi neřekl, že mě Thompson zval na párty? Jak se opovažuješ rozhodovat za mě?!" Uznávám, na ten večírek bych stejně nešla, jelikož jsem podobné akce vždycky nesnášela, ale šlo o princip. O to, jak se ke mně Luke pořád choval.

„Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?" opáčil otráveně. Jako bych snad já byla ta špatná! Přitom z nás dvou se právě on choval jako ten největší hulvát, zatímco já se snažila jeho rodině pomoci. Bože, za co?!

„Seš neuvěřitelnej," vyplivla jsem v odpověď. „Jestli jsi nechtěl být viděn na párty se mnou, bude nejlepší, když celou tuhle habaďůru ukončíme! Stejně mě to ničí. TY mě ničíš!" To poslední jsem pronesla naprosto neplánovaně. Bohužel... Vyřčená slova se zpátky vzít nedají.

Luke zaklapl notebook, hodil jej na postel a vyskočil na nohy. Dvěma kroky překonal zbývající vzdálenost mezi námi, ocitl se tak blízko, až jsem dokázala rozeznat jemné skvrny kolem jeho tmavých zornic. Ovšem nepohnula jsem se, neucouvla. Nesměl nade mnou mít převahu. „Že jsem nechtěl, aby nás spolu viděli? To jako vážně?!"

„A co jiného?" Opět jsme na sebe ječeli jako manželé po třiceti letech. Ale mně už to nějak bylo jedno. „Tak se konečně rozhodni, jestli se mnou zvládneš ten vztah předstírat, nebo to nedáš a můžeme si každý jít vlastní cestou!" Nemluvila jsem rozumně. Ani k věci. Drmolila jsem a panikařila, jelikož se mi v hlavě mísila spousta různých myšlenek a já je nemohla všechny vylíčit najednou.

„Víš, proč jsem tě s sebou nevzal?" zavrčel najednou, tón jeho hlasu se úplně lišil od toho, jímž promluvil před pouhými několika vteřinami. „Nehodlal jsem se dívat celej večer na to, jak s tebou Thompson flirtuje!"

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!