M.i.n.e // Luke Newton FF

-10-

Další část je tady =) Děkuju za všechna vaše přečtení, jste nejlepší ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Vědoma si svých povinností a veškerých očekávání, která jsem měla naplnit, jsem si melodramaticky položila dlaň na ústa a s očima zalitýma slzami – které jediné jsem nemusela předstírat, protože jsem na krajíčku měla v posledních dnech permanentně – přikývla. „Ano. Ano, Luku, vezmu!"

Navlékl mi prstýnek, který mi překvapivě seděl naprosto perfektně, vyskočil na nohy, mě vytáhl s sebou a poté mě sevřel v pevném objetí. Podvolila jsem se mu docela snadno, jelikož moje rozbouřené emoce mi vzaly veškerou vládu nad vlastním tělem.

„Neměli byste se teď políbit?"

Odskočili jsme od sebe jako na pružině a zadívali se na lady Newtonovou stejně vyplašeným pohledem. Šlo zřejmě o první případ, kdy jsme se na něčem shodli.

„Políbit?" hlesla jsem vyděšeně. „T-to... To není nutné."

„Nesmysl," odsekla a zahrozila nám holí. „Koukejte si dát pusu! Nebo si snad mám začít myslet, že jste na mě ušili boudu?" Při posledním slově podezřívavě vytáhla obočí, až málem zmizelo pod natočenou šedivou ofinou.

Zhluboka jsem se nadechla a střelila k němu odevzdaným pohledem. Chtěla jsem, aby zasáhl, a také jsem se mu to očima pokoušela dát najevo. Ale on to nepochopil. Nebo předstíral, že nechápe. Chvíli si jen zamyšleně prohlížel můj obličej, poté uchopil mou tvář do dlaní a naklonil se ke mně. Srdce mi okamžitě v panice zrychlilo. Tohle jsem nějak nedomyslela...

Otřel se svými rty o mé dřív, než jsem se na to stačila připravit. Bylo to... jako zásah elektrickým proudem, jenž mi projel celým tělem. Od konečků vlasů až po špičky prstů na nohou. Zachvěla jsem se, šťastná za to, že mě drží, jinak by mě pravděpodobně zradila rovnováha. O té chvíli jsem snila prakticky celý život. A i když nebyla skutečná, rozechvěla mě jako máloco.

Brzy mi došlo, že víc očekávat nemůžu. Tohle lady Newtonové muselo jako důkaz vřelých citů mezi námi stačit. Navíc já nepotřebovala, aby ten polibek pokračoval. Už tak mě nesmírně zranil.

Ovšem... Luke na to měl zjevně jiný názor. Což jsem absolutně nechápala. Jakmile jsem se od něj totiž o kousek odtáhla, trhnutím si mě přivinul zpátky k sobě a tlak svých rtů zvýšil tak, až mě začaly bolet. Nedostávalo se mi vzduchu, bezmocně jsem lapala po dechu a při tom se držela jeho ramen jako jediné kotvy, jež mě dokáže přimět setrvat na zemi. Trpěla jsem a zároveň nikdy nebyla šťastnější. Je to vůbec možné?

Jazykem se nesměle ptal, zda mu dovolím pokročit dál, a já okamžitě a bez váhání kapitulovala. Pootevřela jsem ústa a svět vybuchl v oceánu miliardy barev. Takové tedy bylo líbat milovaného muže?

Aniž bych si uvědomila, co dělám, zvedla jsem paže a prsty mu rozkošnicky vpletla do vlasů. Napůl jsem očekávala, že ho tím vrátím do reality a on se ode mě s vyděšením zalapáním po dechu odvrátí, ale i tehdy jsem se spletla. Luke zasténal a rukama sjel k mému neexistujícímu pasu. Šlo o tak intimní a majetnické gesto, až jsem do jeho úst tiše vzdechla. Dokonce mu ani nevadilo, že se ke mně musí nepatrně sklánět... Bože.

Netuším, jak dlouho jsme tam stáli a... a líbali se. Ztratila jsem úplně pojem o čase. Teprve v momentě, kdy jsem jeho prsty ucítila pod vlasy na šíji, jako by mě silný náraz vrátil zpátky do reality. Konečně mi došlo, co se děje. Co tam provádíme...

Odtáhla jsem se od něj a vyděšeně si položila dlaň přes ústa. Jeho babička si mé gesto naštěstí přebrala jako projev ostychu, zvonivě se zasmála a poklepala na místo vedle sebe. „Drahoušku, posaď se ke mně, pojď. No tedy," chytila mě za ruku, když jsem se zhroutila na pohovku, „to byl ale polibek..."

Zrudla jsem jako pivoňka a pokoušela se z hlavy pustit vzpomínky na dotek jeho plných měkkých rtů. Na jejich chuť. A majetnost, s níž mě několik dlouhých minut líbaly.

„Jste opravdu nádherný pár!" štěbetala dál, výraz děsu, jenž se usadil v mém obličeji (a bezpochyby i v Lukově, ačkoli jsem neměla odvahu se o tom přesvědčit), úplně ignorovala. Mluvila dál, jako by ona tísnivá atmosféra byla pouhým výplodem mé mysli. „Skvěle se k sobě hodíte, úžasně se doplňujete. Mimochodem, už spolu bydlíte? Doufám, že ano! Koncem týdne se u vás zastavím."

Ztuhla jsem jako solný sloup. To už nemohla myslet vážně... Zatím byla naše návštěva jedna velká katastrofa. A změna. Nucená změna. Žádost o ruku? Ten dechberoucí polibek? A jako by to nestačilo, ještě se od nás čekalo společné bydlení?! Museli jsme se z toho nějak vyvléct. Museli!

Sebrala jsem odvahu a pohlédla na Luka. Díval se na svou babičku s neprostupným výrazem ve tváři. A to mě zrovna dvakrát nepovzbudilo, spíš naopak. Copak jej nic z toho, co se dělo, nevyděsilo?

„Drahouškové moji," pokračovala sladce jako med, měla jsem podezření, že si svou převahu nestydatě užívá, „za chvíli se vezmete. Je vám, doufám, jasné, že společná domácnost je naprostou samozřejmostí." Ano, svým tónem nám chtěla preventivně vyčinit, jako by věděla, že byt ani postel nesdílíme. Možná byla vnímavější, než by mě napadlo.

Znovu jsem zalitovala, že jsem se do téhle šílenosti nechala zatáhnout.

„Neboj, babičko," odpověděl Luke stejně sametovým hlasem jako lady Newtonová, „stěhování už je v plném proudu."

Čelist mi klesla dolů, oči se otevřely dokořán. V hrdle se mi dokonce sbírala první námitka, ovšem než jsem ji stačila zformulovat na jazyku, stál Luke u mě a dlaní mi jemně tiskl rameno. Ihned jsem ústa pevně semkla, abych nepronesla nějakou neuváženost, a zrak sklopila ke svým prstům propleteným v klíně.

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!