M.i.n.e // Luke Newton FF

-39-

Doufám, že vám nová část zpříjemní dnešní den ♥ Děkuju za všechnu vaši úžasnou podporu ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Velmi pomalu ke mně obrátil tvář. Skrz nepřístupný výraz, jejž si udržoval, jsem nedokázala přečíst žádnou emoci, bouřící v jeho nitru. Jediné, co prozrazovalo Lukovo napětí, byly oči. Oči potemnělé a velmi pichlavé.

Zmocnila se mě tíseň. Slepě jsem nahmatala kliku, otevřela dveře a z auta doslova uprchla. Ačkoli jsem nečekala, že se za mnou rozběhne, když se motor s ohlušujícím randálem probral k životu, pocítila jsem slabé zklamání. Odjel, samozřejmě. Na mně mu přece nezáleželo, jak jsem se před několika hodinami ujistila.

Potřásla jsem hlavou a vydala se k vchodovým dveřím. V hlavě jsem náhle měla úplné prázdno. Od rána se toho tolik přihodilo. Jediné, co mě drželo při smyslech, bylo vědomí, že jsem Penelope snad trochu pomohla. Její úsměv se mi za víčky mihnul, kdykoli jsem zavřela oči.

Vklouzla jsem do tichého bytu, zabouchla za sebou a skopla z nohou botky právě ve chvíli, kdy se z nebe spustil silný déšť. Obrovské dešťové kapky bubnovaly do oken, jejich pleskání se slévalo do jednotvárného zvuku, který ze světa kolem mě dělal neprostupné vakuum.

Nehodlala jsem ten den nic dělat. Ani nikam chodit. Chtěla jsem se jen zachumlat do deky a... a být. Nic víc. Jedno odpoledne existovat bez jakýchkoli dramat, starostí. Bez myšlenek, vědomí a strachu, že se stane další katastrofa. Proto jsem se v ložnici rychle převlékla do tepláků a volné mikiny, udělala si kotel černého čaje a s dekou kolem ramen se uvelebila na pohovce před obrovskou televizí. Navolila jsem si na Netflixu dokument o Davidu Attenboroughovi a ulehla na záda, ovšem má únava dosahovala tak neúnosné meze, že jsem uprostřed druhého dílu padla do polovičaté dřímoty a od té chvíle o sobě nevěděla. Podvědomí mě zásobilo rozostřenými sny, neurčitými obrazy, z nichž jsem se však nedokázala vymanit. Vím jen, že se v nich neustále objevoval Luke. Což není žádným překvapením.

Netuším, jak dlouho jsem dřímala, ale v jedné chvíli mi do mozku nezřetelně proniklo bouchnutí dveří. Tiše jsem zakňourala, zavrtěla se, ale oči neotevřela, nešlo to. Vyčerpání mě v osidlech drželo až příliš pevně.

A vtom...

Na boku jsem ucítila lehký dotek. Opatrný, váhavý. Instinktivně jsem se o kousek odsunula, čímž vznikl úzký prostor mezi mým tělem a opěradlem gauče. Domnívala jsem se, že i ony tiché zvuky jsou součástí mých snů, zachovala jsem tudíž klid, dokud se však onen nepatrný tlak nezměnil v naléhavější. A jako by to nestačilo, mé vjemy doplnila silná, podmanivá vůně pánské kolínské. Namáhavě jsem tudíž rozlepila víčka a na poslední chvíli v hrdle zadržela výkřik, když jsem spatřila Luka, ležícího na pohovce vedle mě. Na boku v mezeře vytvořené mezi mnou a měkkým polstrováním. Kdyby se na mě nedíval s tak naléhavou prosbou v očích, pravděpodobně bych řvala. Z plných plic. Ale takhle...

Zvedl levou paži a přehodil ji přese mě. Přes mé velké měkké bříško. Ztuhla jsem, jako by do mě uhodil blesk, a bojovala s nutkáním odsunout se. Neurvale jej ze sebe shodit na zem, utéct a už nikdy se do toho prokletého bytu nevrátit.

Možná tušil, co se mi honí hlavou. Možná to poznal z výrazu mé tváře. Náhle se ke mně totiž přivinul těsněji a obličej mi zabořil do ramene. Celý hořel, chvěl se. A já i beze slov poznala, že jen potřebuje něčí blízkost. I kdyby to byla ta má. Epizoda s Penelope Luka zřejmě vzala víc, než by nahlas přiznal. Měla jsem právo jej odstrčit?

A tak jsem zůstala, ačkoli se mé srdce s každým zběsilým úderem víc a víc drolilo na prach. Bylo mi jedno, že cítí můj třes. Že vnímá, co se mnou jeho blízkost dělá. Luke byl zranitelný. Nejzranitelnější za dobu, co jsme se znali. Připadalo mi, jako by se ono absurdní pouto mezi námi náhle obnovilo. Pulzovalo a bylo nesmírně pevné.