M.i.n.e // Luke Newton FF

-49-

DĚKUJU ZA KAŽDÉ JEDNO PŘEČTENÍ, JSTE NEJLEPŠÍ! ♥ Mám vás moc ráda...

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Bezhlesně jsem otevřela ústa. Ale Luke ještě neskočil. Ačkoli se mu trochu motal jazyk, rozuměla jsem každému slovu. Bohužel. „Celej srab, do kterýho jsem se dostal, je tvoje vina! Úplně jsi mi převrátila život. Přitom než jsi do Londýna přijela, měl jsem ho rád. Bavilo mě navštěvovat večírky, párty, bavilo mě kupovat v baru drink každý večer jiný ženský! A teď? Kvůli tobě je všechno na hovno!"

Mrkala jsem a zkoušela zadržet slzy, hrnoucí se do mých očí. Proč to říkal? Proč mi to vše vyčítal? Doopravdy mě musel hodně nenávidět. Ač se svou averzi pokoušel skrýt za polibky a doteky... Opilí lidé ztrácejí zábrany a většinou říkají tu nejsyrovější pravdu. Kterou si druhý den ovšem nepamatují.

Pohodila jsem vlasy a vzdorně vystrčila bradu. „Měl by ses jít vyspat. Dost jsi přebral."

Luke zatnul čelist tak silně, až mu na krku vystoupila žíla. „Neopovažuj se mě poučovat, co mám a nemám dělat."

„Ježíšmarjá," rozhodila jsem bezradně ruce a nasadila otrávený výraz. Lidem pod vlivem alkoholu jsem se vždycky obloukem vyhýbala, neuměla jsem s nimi jednat. Nedokázala jsem vystát jejich bezprostřednost a nevhodné vtípky, jimiž většinou hýřili. Jedinou výhodou Lukova stavu bylo, že na mě v daný moment neměl žádný vliv. „To seš po alkoholu vždycky tak patetickej?" Uznávám, prskala jsem jako vzteklá kočka. Ale jeho obvinění mi pilo krev.

V očích mu zaplálo. „Koukám, že občas umíš vystrčit i drápky."

Protočila jsem panenky a mávla rukou za sebe. „No, tak já půjdu spát. Myslím, že se o sebe zvládneš postarat sám." Nechtěla jsem tam s ním zůstat ani jedinou další vteřinu. Jestliže jsme měli problém za střízliva, s metanolem v krevním řečišti to bylo mnohem horší.

V momentě, kdy jsem vztáhla ruku ke klice, se mi kolem zápěstí omotaly Lukovy prsty. Byla bych vyděšeně vyjekla, ale než jsem se nadála, ocitla jsem se mu čelem, podmaněná mocí jeho tmavých očí. Veškerý zvuk se mi zadrhnul v hrdle. Srdce mi prudce, snad až bolestivě tlouklo do žeber a vzpínalo se k němu jako k poslednímu záchrannému bodu. Nedokázala jsem nic víc než se na něj dívat. A čekat, čím dalším se rozhodne znovu ublížit mému srdci. „Tvoje oči se mi vkrádají do každého snu. Tvůj úsměv mě pronásleduje, kamkoli se hnu. Proč?"

Kousla jsem se do spodního rtu a sklopila zrak. To bylo poprvé, kdy mi pověděl něco takového. Cítila jsem se rozpolcená. Jakou měrou z něj mluvil alkohol? Kolik pravdy se v jeho vyznání skrývalo?

„Zničilas všechno, čím jsem byl," mluvil dál šeptem, zatímco mi zaujatě civěl na rty. „Nikdy ti to neodpustím."

Poslední věta nakonec byla tím, co mě z transu vytrhlo. Odtáhla jsem se od něj, vyklouzla z jeho sevření a o krok ustoupila. Nikdy ti to neodpustím. Aspoň jsem věděla, co mě čeká. Aspoň jsem dál nemusela uvažovat, jaké city ke mně chová.

„Běž spát," vydechla jsem nakonec poraženě, jelikož navzdory bolesti, kterou mi právě způsobil, jsem se na něj nedokázala vykašlat a nechat ho na chodbě samotného. Zjevně to pořádně přehnal. Možná byl zvyklý na alkohol, ale já ne. Já se jeho možných následků bála. „I tak ti bude ráno pěkně zle."

„Půjdeš se mnou?"

Povytáhla jsem obočí. „Co prosím?"

Znovu překonal vzdálenost, jež nás dělila. Ale už se mě naštěstí nedotknul. „Nechci spát sám."

Potlačila jsem ušklíbnutí. „Nejsi zvyklý mít prázdnou postel, co?"

Mé rýpnutí se jej v nejmenším nedotklo. Čekala jsem, že začne prskat, jak měl ve zvyku, ale on se na mě jen dál zkoumavě díval. Jako by se pokoušel rozluštit v mé tváři nějaké velké tajemství.

Lukův stav ve mně vykřesal zbytky odvahy. Vytáhla jsem se na špičky a přiblížila se k jeho obličeji. Každé jedno slovo jsem ostře zasyčela, chtěla jsem, aby si je zapsal za uši. „Mě ale ve svý posteli nikdy mít nebudeš. Jasné? Nikdy!" Nechtěla jsem pošpinit svou sebeúctu. Nechtěla jsem přiznat, jak strašně mé srdce i tělo touží po jeho blízkosti. Nemyslel si o mně nic pěkného. Nehodlala jsem mu sloužit jako prostředek k pobavení. Před pár vteřinami prakticky přiznal, že jsem mu zničila život. Co ode mě čekal? Věděl, že nejsem jako jiné ženy, které mu dosud zkřížily cestu.

„Uvidíme," odpověděl nakonec úsečně, protáhl se kolem mě a vrávoravě zmizel ve své ložnici. Zůstala jsem v chodbě stát s nechápavým výrazem ve tváři, přepadlá a rozhořčená, že i úplně opilý měl Luke stále navrch. Proč, sakra?! To měla být nějaká spravedlnost?

S polohlasně mumlanými nadávkami jsem poté i já zaplula k sobě, vklouzla do chladné postele a s povzdechem se zahleděla do stropu. Vážně jsem měla dojem, že z tohohle nemůžu vyjít psychicky zdravá.

V noci jsem toho moc nenaspala. Neustále jsem se převalovala, napínala sluch, zda z Lukovy ložnice nezachytím zvuky, jež by mi napověděly, že je mu zle, a stále dokola s hrůzou přemítala, jaká mě čeká budoucnost. Když jsem se tudíž rozhodla s úderem sedmé ranní vstát, měla jsem hluboké tmavé kruhy pod očima a hlavu jako střep. Jedinou výhodou bylo, že jsem toho dne měla být v práci až odpoledne, jelikož se knihovna chystala na přednášku o dětské literatuře, tudíž jsem měla dost času dát se trochu dohromady.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!