M.i.n.e // Luke Newton FF

-23-

Miluju tenhle příběh a miluju vás za to, že jej čtete! ♥ DNESKA VÁS ČEKÁ SPECIÁLNÍ DELŠÍ DÍL! =)

* * * * * * * * * * * * * *

První, co jsem po probuzení cítila, bylo tupé dunění ve spáncích. Jako by mi do hlavy někdo bušil kladivem. Pokusila jsem se otevřít oči, ale po několikerém zamrkání jsem to vzdala, řasy mi dokonce skrápělo několik slz. Cítila jsem se naprosto příšerně. A také se mi okamžitě zvedl žaludek. Přesně jak jsem předchozího večera předpokládala.

Mou mysl vzápětí zaplavily desítky různých obrazů. Vzpomínek na to, co se dělo, když jsem polkla třetí hlt pálivé whisky. A každá taková představa na mě působila jako nemilosrdný úder do břicha. Kriste, já se fakt opila...

Po záblesku vzpomínky na Lukovu tvář mě z přemítání vytrhlo hlasité bouchání na dveře. Škubla jsem sebou a se zasyčením si oči překryla dlaněmi. Neměla jsem na něj náladu! Neměla jsem náladu na žádné rýpání ani provokace.

Jenže on se zjevně nehodlal vzdát. Zabušil znovu, a jelikož mě ten zvuk málem fyziky mučil, nasupeně jsem odsekla: „Dále!".

Nejprve ke mně jen nakoukl. A když viděl můj stav, zašklebil se a bezostyšně vstoupil dovnitř. S bohatě obloženým tácem v rukou. Cítila jsem silnou kávu, nějaké ovoce a slabý odér hořké čokolády. Ač jsem čekala, že se mi udělá hůř, nebylo tomu tak. Můj žaludek to naopak docela uklidnilo.

„Dobré ráno," pronesl bodře. „Jak se cítíš?"

„Nemluv tak nahlas," zabručela jsem, „praskne mi z tebe hlava."

Zeširoka se zazubil a opatrně usedl na okraj mé postele. Položil na matraci svůj náklad a pokynul k němu rukou. „Dej si. Přidal jsem ti do vody i nějaký acylpyrin, věř mi, pomáhá na kocovinu jako máloco. A trocha ovoce ti taky neublíží."

Omotala jsem si kolem hrudi deku a vytáhla se v posteli do sedu. Jako bych měla celé tělo z nestabilního gumového želé. „Proč se o mě tak staráš?"

Povzdechl si, opřel se o kovovou pelest a založil paže na prsou. „Jsem sice idiot, na což jsi už několikrát trefně poukázala, ale dobře si uvědomuju, že to, do jakého stavu ses v noci dostala, bylo mou vinou."

V očekávání jsem našpulila rty a stáhla obočí. Měl jednu z těch svých uvědomělých chvil, nehodlala jsem do ní zasahovat. Chtěla jsem si ji užít.

„Nechoval jsem se včera večer pěkně," pokračoval se zrakem zabodnutím do světle modrého povlečení. „Promiň."

Čelist mi sjela málem až k podlaze. On se... omlouval?! Nějak se mi vůbec nesnilo, že by podobné slůvko znal.

„Páni," hlesla jsem a svou nechápavost se ani nesnažila skrývat. „Abych byla upřímná, omluva je to poslední, co bych od tebe čekala."

Luke se ušklíbl. „Jen do mě, zasloužím si to."

Kousla jsem se do spodního rtu, sepnula ruce na přikrývce a sklonila k nim hlavu. Už jsem se stačila přesvědčit, že jsem stále plně oblečená, zřejmě jsem se tudíž žádných nepřístojností nedopustila. Uklidnilo mě to. Jak jsem pouhým pozorováním během let zjistila, alkohol prováděl s lidmi příšerné věci. Připravoval je o sebekontrolu.

A vtom mou mysl zasáhla jedna ze vzpomínek. V ní jsme se s Lukem do krve hádali. Opírala jsem se o kuchyňskou linku a mávala prázdnou lahví od whisky, zatímco on stál pár kroků ode mě a přepadle na mě zíral.

„Prokrista," zasténala jsem. „Noc neproběhla úplně v klidu, co?"

„Jak to myslíš?"

„Křičeli jsme na sebe..."