M.i.n.e // Luke Newton FF

-36-

Užijte si nový díl! ♥ Děkuju za podporu, mám vás moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Zjevně ano," odpověděla jsem sama sobě, když nadále mlčel a pouze mě propaloval nenávistným pohledem. „Dobrá, hodlám dnešek strávit mimo byt. Můžu? Nemáš pro mě zase nějaký úkol nebo práci? Dáš mi den volna?" Vše, co jsem řekla, bylo nepromyšlené. Spontánní. A také velmi sarkastické. Věty se v mé hlavě formovaly z pocitů a emocí, jež mě ovládaly, a upřímně jsem se velmi divila, jak rozumné věci mi plynuly z úst.

„Jsi strašně patetická," vyplivl. A já okamžitě vyprskla smíchy. „Patetická? Já?! Luku, dělám všechno, co můžu, přizpůsobuju se ti, jak jen je v mých silách! Překopala jsem pro tebe a Penelope celý svůj život. Nestačí ti to?"

Došla mu slova. Snad poprvé jsem naši rozepři vyhrála. Ale dobrý pocit z toho rozhodně neměla.

„Víš co," rozhodila jsem ruce a zhluboka se nadechla. „Tohle nemá cenu. Myslím, že nejlepší bude tuhle konverzaci ukončit. Kdyby se cokoli dělo, zavoláme si."

Myslela jsem, že jsme skončili. Že mě nechá v klidu odejít. Ovšem když jsem se kolem něj chtěla protáhnout, uchopil mě za paži a donutil zastavit. Nesvíral mě příliš pevně, já z něj však přesto vnímala jistou naléhavost.

„Jdeš za Thompsonem?"

Nevěřícně jsem se na něj zadívala. Jeho oči byly naplněné obrovskou spoustou emocí. A potemnělé něčím, čeho jsem se podvědomě bála. Bez mrknutí na mě hleděl, rty měl semknuté do tenké linky a já cítila, jak mi podél páteře přebíhá mráz. Co tím svým výslechem sledoval? Bála jsem se mu cokoli odpovědět, aby některé z oněch slov náhodou nepoužil proti mně.

„Ne," zareagovala jsem nakonec, ačkoli mu do náplně mého volného času nebylo vůbec nic. Obzvlášť po scéně, kterou před chvílí rozpoutal. „Takže se opravdu nemusíš bát, že by mé jednání nabouralo obrázek, který jsme si včera na veřejnosti vytvořili." Na mou duši přísahám, že jsem se ironii ve svém hlase pokoušela ze všech sil potlačit, ale jak se ve finále ukázalo, byla má snaha naprosto marná. Odkapávala z jediné věty jako voda ze špatně utěsněného kohoutku.

Luke si odfrknul. Aniž by však mou ruku pustil. Zrak mi bezděky sjel k jeho ústům. Dokázala jsem si naprosto přesně vybavit jejich chuť. Ten pocit, když se setkala s mými. Elektrizující chvění, jež mi proběhlo tělem.

Jako by přesně odhadl směr mých myšlenek. Naklonil se blíž a se stěží ukrývanou stopou posměchu šeptnul: „Zračí se ti v očích stejná touha, když se díváš na Thompsona?"

Trhla jsem sebou a cítila, jak mi z tváří mizí veškerá barva. Udělala jsem chybu. Obrovskou chybu. Dovolila jsem skutečným citům, aby vypluly na povrch. Dala jsem je v jeho společnosti na odiv...

Instinkty mi velely utéct. Vzít nohy na ramena a nechat jej tam stát, ovšem to jsem nesměla, pokud jsem jeho domněnku nehodlala potvrdit. A to jsem nehodlala. Dovolit mu, aby nade mnou opět získal převahu? Už nikdy.

Přiměla jsem se tedy zůstat, zašklebila se a elegantně ruku vykroutila z jeho sevření. „To mi řekni ty. Viděls toho včera večer dost."

V očích mu vzplála nová zuřivost. Nebyla jsem na sebe ani své chování hrdá. Ale Lukovi se pokaždé nějakým záhadným způsobem podařilo probudit ve mně to nejhorší. V takových chvílích jsem mu všechny jeho výpady vracela, toužila mu ublížit stejně, jako ubližoval on mně, a pokaždé si slíbila, že příště mě už do kouta nezažene.

Vždycky to však udělal znovu. Vždycky jsem mu to znovu dovolila.

Nic dalšího neřekl. Obrátil se ke mně zády a beze slova zmizel uvnitř bytu.

Vyčerpaně jsem se opřela o kovové zábradlí, jímž byl balkon obehnán, a odevzdaně zvrátila hlavu k obloze. Kdybych měla nakreslit graf, jenž popíše naše interakce, podobal by se divoké horské dráze v nějakém zábavním parku. Strmé stoupání a ještě rychlejší klesání. Přestože jsme spolu často začali mluvit klidně a rozumně, po pár momentech pokaždé nastal zlom a my se opět pustili do boje. Nechápala jsem, proč tomu tak je. Jako by cosi v nás odmítalo složit zbraně a nastolit příměří. Přitom by stačilo tak málo.

Aby se ke mně Luke choval normálně.

Ale toho zjevně nebyl schopen.

Do bytu jsem se vrátila, až když jsem zaslechla bouchnutí domovních dveří a ujistila se, že můj spolubydlící odešel. Teprve tehdy se mi ze srdce svalil balvan, teprve tehdy se mi povedlo zhluboka nadechnout. Trpěla jsem, ano, ale z vlastního pohledu si to zasloužila. Že jsem se doposud s Lukovou náturou nesmířila, byla jen má vina. On mi na začátku naší komedie nic nesliboval. Já očekávala nemožné.

„Seš prostě blbá," pronesla jsem polohlasně sama k sobě a vydala se do kuchyně ulovit něco k snědku. Než jsem však stačila otevřít lednici a zapátrat v jejím obsahu, rozezněl se z mé ložnice mobilní telefon. Normálně bych se nevzrušovala a nechala jej bez povšimnutí, ale toho rána mi jakýsi vtíravý hlásek uvnitř mysli napovídal, že se něco děje. Rozběhla jsem se tudíž bytem a vpadla do dveří svého útočiště jako velká voda.

Na displeji se skvělo neznámé číslo.

„Prosím?" pronesla jsem do sluchátka udýchaně. Srdce mi bušilo nervozitou i strachem, musela jsem se dokonce posadit na postel, jelikož mě kolena dál odmítala nést.

„Dobrý den, Sanatorium svaté Anny, mluvím se slečnou Petrou?"

Krve by se ve mně nedořezal, jak se říká. V tomto zařízení se přece starali o Penelope... Hrdlo jsem měla stažené úzkostí, ale když jsem promluvila, snažila jsem se emoce ve svém hlase potlačit. Nebyla vhodná doba na panikaření. „Ehm, ano, to jsem já. Děje se něco?"

„Znáte Penelope Newtonovou?"

V nervózním gestu jsem si prohrábla vlasy. „Samozřejmě, znám."

„Jste v našich formulářích uvedena jako kontakt v případě nouze."

Polkla jsem překvapení a znovu něco neurčitě zabručela. Tak o tomhle se mi Anne jaksi zapomněla zmínit.

„Nemůžeme sehnat ani paní Newtonovou, ani jejího syna nebo Penelopina otce," pokračoval ženský hlas na druhé straně profesionálním tónem. „Urychleně potřebujeme, aby sem někdo z okruhu jejích blízkých přijel. Slečna Penelope má jeden ze svých záchvatů. Jde o nepředvídatelné epizody depresí, pláče a vzteku. Nechceme ji tlumit medikamenty, doposud k uklidnění stačila její rodina. Jsme takto domluveni. Ale jak už jsem řekla, nyní nemohu nikoho z nich sehnat. Myslíte, že byste mohla co nejrychleji dorazit vy?"

* * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!

MIMOCHODEM: V KNIHOVNĚ SI POŘÁD MŮŽETE PŘEČÍST SPECIÁLNÍ VÁNOČNÍ PŘÍBĚH! ♥ ODKAZ NA NĚJ NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH =)