M.i.n.e // Luke Newton FF

-18-

Zkrátka si jen... užijte dnešní část ♥ Děkuju za vaši podporu, mám vás moc ráda ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„V mém světě?" namítl s nelíčenou nechápavostí. „Jak to myslíš?"

Roztřásla jsem se ještě víc, načež mě Luke po kratičkém zaváhání objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Ani tehdy jsem se nebránila, ač jsem měla. Jenže svaly mě stále neposlouchaly.

„Mluv se mnou," zašeptal překvapivě něžně. V hrudi se mi rozezněla křišťálová zvonkohra, žilami proudilo teplo. Obojí jsem zkoušela zarazit dřív, než to na mém těle zanechá následky, ale jak se ukázalo, byly mé pokusy naprosto marné.

„Co to Anne jenom napadlo," popotáhla jsem, „podstrčit ti jako falešnou partnerku mě? Budu všem pro smích. A ty taky..." Ježíš, co se to dělo? Co mě nutilo najednou mu vykládat naprostou a ničím nepřikrášlovanou pravdu? Musela jsem totálně zešílet. Sžíravá hrůza, jež mě zachvacovala, mi zjevně zvláštním způsobem rozvázala jazyk.

„Nejsem na to stavěná. Nejsem. Nezvládnu to..." Zatraceně. Proč mi to jenom nedošlo dřív? Luke je veřejně známá osobnost. A jako takový vždycky byl a zajisté nadále bude pod drobnohledem společnosti. Tudíž mě čeká to samé. Čekají mě soudy cizích lidí, hodnocení, nevyžádané rady i neskrývané názory. Kupříkladu ty týkající se faktu, že nejsem dost dobrá. Dost krásná, dost dokonalá.

Nevím, jak se po mých slovech zatvářil. Nepodívala jsem se na něj. Nehnutě jsem dál klečela na zemi a tupě civěla před sebe. Jediná část těla, jíž jsem hýbala, byl hrudník. Zvedal se a klesal prudkými namáhavými stahy mých plic.

„Poslouchej," uchopil mě náhle jedním prstem za bradu a obrátil si mou tvář k sobě. Bože. Milovala jsem ty jeho modré oči... „Zvládneš to. Jsi neuvěřitelně silná. Silnějšího člověka asi neznám. A navíc," lehce se uchechtl, „stačil jsem si za dobu, co jsi v Londýně, všimnout, jak na tebe lidé reagují. Mají tě rádi. Snadno si tě oblíbí. A to se stane i nyní. Slibuju."

Věděla jsem, že to tak nemyslí. Nemohl. Doteď mi neprojevil ani špetku laskavosti. Nesměla jsem se nechat uchlácholit. Ale vážila jsem si jeho snahy. Bylo to víc, než v co jsem se odvažovala doufat. Víc, než co mi dal doteď.

Ač jsem věděla, že tlachá naprázdno a pravděpodobně si jen přeje, abych se sebrala a mohla dál hrát svou úlohu, nesmírně jsem si onen moment vychutnávala. Každé jedno slůvko jsem si ukládala do paměti, bylo jasné, že až se znovu chytneme, poskytnou mi vzpomínky na tento výjimečný moment souznění vítané povzbuzení.

„Anne tě asi musela pořádně pokárat, co," neodpustila jsem si s vědoucným pousmáním.

Luke se zamračil. „Jak to myslíš?"

Několikrát jsem se před svou odpovědí zhluboka nadechla. „Netušila jsem, že se k sobě dokážeme chovat i jinak než se záští. Určitě ti naše vzájemné zacházení vyčetla." Moje prostořekost, jak vidno, pokračovala. Pořád jsem nějak nedokázala vystavit bariéru mezi svými myšlenkami a jazykem, čímž jsem si dláždila cestu do pořádného maléru. Neměla bych ho provokovat.

Stáhl ústa do tenké linky, byla bych dokonce přísahala, že mu očima projel záblesk paniky. Jelikož však zmizel ve zlomku jedné vteřiny, vlastně stejně rychle, jako se objevil, samu sebe jsem přesvědčila, že se mi jen něco zdálo, a zrak sklopila k zemi. K té, na níž jsem stále klečela.

„Vyčetla," dal mi nakonec odměřeným hlasem za pravdu. „Ale to nemá..." V půli věty se zarazil a zmlknul. Nehodlala jsem z něj páčit, co chtěl říct, vlastně jsem s ním už dál vůbec mluvit nechtěla. Bála jsem se, že se opět všechno pokazí.

Jedno jsem si však uvědomila. Dokázal zaměstnat mé myšlenky a zatlačit paniku úplně mimo okraj mého vnímání, snáze se mi dýchalo a v uších přestala hučet krev. Jeho slova, i když rozhodně ne upřímná, zaplašila největší hrůzu, dokázala jsem zvednout hlavu a vydat se všanc celé soudící veřejnosti. Počítala jsem, že mě nebudou mít rádi. A smířila se s tím. Uklidnila se. O což přesně šlo. Tudíž dřív, než stihl Luke pronést jakoukoli kousavou poznámku, pousmála jsem se a trhla hlavou k autu za svými zády. „Můžeme jet? Aby se na tebe nemuselo čekat..." Záměrně jsem zopakovala jednu z jeho poznámek a s uspokojením sledovala, jak mu cukají koutky.

Pro jednou jsem vyhrála. A měla z toho dobrý pocit.

...

Luke k mému obrovskému překvapení zamířil na soukromé zadní parkoviště před největší botanickou zahradou v Londýně a zastavil na místě, jež bylo označeno cedulí s jeho vlastním jménem. Chvíli trvalo, než mi došlo, co to znamená. S očima vytřeštěnýma jsem se k němu obrátila a bezvýrazně hlesla. „Chceš mi říct, že se tiskovka koná tady?"

Úkosem se po mně ohlédl a přikývl.

„Páni," ujelo mi, „to je skvělý!"

„Bylas tu?"

„Jasně!" vyhrkla jsem a odepnula bezpečnostní pás. „Několikrát. Miluju tohle místo. Nejradši sedávám na lavičce u malého rybníčku v jižní části. Jsou tam labutě, věděls to? Nádherná stvoření, vždycky jsem je obdivovala..." Zarazila jsem se. Co mu to, proboha, vykládám?! Já opravdu musela totálně zešílet.

Zavrtěla jsem hlavou. Možná mi zaměstnanci ústavu něco omylem přidali do jídla. Takhle jsem se normálně nechovala.

Kousla jsem se do spodního rtu a bezděky se v sedadle svezla níž. Znovu jsem si přála, aby mě to polstrování spolklo a už nikdy nevypustilo zpátky na denní světlo. Měla bych si začít dávat pozor na jazyk. Zvlášť před Lukem.

* * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!