M.i.n.e // Luke Newton FF

-26-

Tenhle příběh mě pořád hrozně baví. Doufám, že i vás, jelikož vás toho čeká ještě spousta! =) Děkuju za všechna přečtení a za váš zájem, strašně si toho cením ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Navíc jsem neuměla pózovat. Můj mozek se nedokázal dostatečně uvolnit, měla jsem kdesi v sobě uložené pochyby, zda se plnoštíhlé ženy vůbec můžou o něco jako pózy pokoušet. Navíc jsem byla od přírody stydlivý typ. A Nicola po mně chtěla, abych se nechala fotit?

„To asi není dobrý nápad," sykla jsem směrem k ní hlasem tak tichým, že nás nemohl slyšet nikdo jiný. „Nebudu tady nikomu hrát divadlo."

Ohlédla se po Lukovi a tiše se uchechtla. Pak se ke mně spiklenecky naklonila. „Já myslím, že on si to divadlo docela užívá. Nemůže z tebe spustit zrak."

Ač mi Nicola jistě nechtěla svými slovy ubližovat, dělala to. Za Lukovou pozorností se mohlo skrývat cokoli. Dost možná i věty, jež jsem slyšela ten první večer, kdy na mě Anne vyrukovala se svým „skvělým" nápadem. Vždyť je tlustá! Ji si nikdy nevezmu. Mám na víc! Zatraceně. Pořád to tak strašně bolelo!

Ale nic z toho jsem Nicole říct nemohla. Oficiálně přece nic nevěděla.

Sykla jsem a pokusila se vyčarovat na rtech alespoň náznak úsměvu.

„Víš co?" našpulila pusu a ukazováčkem si několikrát poklepala na bradu. „Zkusím tě učesat. Nějaký drdol a kytička do vlasů. A ty," obrátila se a přes místnost ukázala na Luka, „se běž převléct, vycvaknu vás spolu. To bude boží tematická fotka!"

„Ne, Nicolo, tohle..."

„Pšt," sykla po mně. „Nech mistra tvořit."

Vzdala jsem to. Povzdechla jsem si a poraženě rozhodila ruce. „Mně už je to všechno jedno." A skutečně bylo. Pochopila jsem i během oné krátké známosti, že je Nicola člověkem, jenž si je tvrdě za svým a NE nebere jako odpověď.

Mou poslední naději představoval Luke. Naději i zatracení. Čekala jsem, že odmítne, a navzdory bolesti mě tak vlastně zachrání. Ale když jsem na něj pohlédla, nezdálo se, že by se k něčemu takovému chystal. Naopak. Se zvídavě nakloněnou hlavou si mě stále prohlížel, přivíral oči a jazykem si zlehka přejížděl po rtech. Co se mu, sakra, honilo hlavou?

Nakonec beze slova kývl a zmizel v jedné z postranních chodeb dřív, než jsem stačila zamrkat.

„Proč jsi to udělala?" zasyčela jsem k Nicole, když se všichni vrátili ke své práci a my v salonu osaměly. Seděla jsem na křesle, zatímco se pokoušela mi vykouzlit na hlavě jakýsi složitý drdol. Což byl docela výkon vzhledem k délce mých vlasů, jež dosahovaly pouze k ramenům. „Čeho chceš tímhle dosáhnout? On mě nikdy nebude brát jinak než jako přítěž."

Chvíli ustala v pohybu svých rukou, poté vydechla. „Tohle není žádná pravda. Nejsi pro něj přítěží."

„Jsem."

„Nejsi!" stanula přede mnou a přísně ke mně shlédla. „Luke je zabedněnej, dej mu čas."

V hrdle mi zabublal ironický smích. „Tohle není o času. Nicol, ty nemáš ponětí, co si o mně myslí. Jak... jak o mně mluví." A jak se ke mně chová, ovšem to jsem nahlas nevyřkla. Pověděla jsem i tak příliš.

„Jak to myslíš? Co říká?"

„To je jedno," otřásla jsem se. „Neřeš. Jenom ti chci říct, že se můžeš přestat snažit. Ať už ti jde o cokoli. Já si vážně jen chci udržet zdravý rozum."