M.i.n.e // Luke Newton FF

-52-

Slíbená další část je tu! ♥ Děkuju za každé jedno přečtení, jste prostě nejvíc nejlepší! =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Když se jeho dlaň dostala pod okraj ručníku, došlo mi, k čemu se schyluje. Žilami se mi rozběhl adrenalin. S veškerým sebezapřením jsem se nějak dokázala vymanit zpod jeho těla a odsunout se ke dveřím, kde jsem se vytáhla na nohy. Pravda, musela jsem se přidržovat kliky, jinak by mi kolena vypověděla poslušnost, ale hlavní bylo, že jsem dokázala udělat správnou věc a utnout ono nepochopitelné, s čím Luke začal.

Vzhlížel ke mně. Se zraněným výrazem ve tváři, bolestí a nevyřčeným obviněním v očích.

„Tohle už na mě nezkoušej," procedila jsem skrz zatnuté zuby. „Nezkoušej mě oblbnout falešnou náklonností, já ti nepodlehnu! Jestli se bojíš, že tu komedii nezvládnu, tak nemusíš. Vím, k čemu jsem se zavázala. A kvůli Penelope to všechno hodlám dotáhnout do konce."

Se silně skousnutým rtem se na mě jen dál díval.

„Myslíš, že zapomenu na to, s jakým odporem jsi do toho falešného vztahu šel? Jak málo jsem pro tebe znamenala? Ještě před pár dny jsi nepromeškal jedinou příležitost k tomu, abys mi ukázal, jak moc mnou pohrdáš. Nejsem tak hloupá ani naivní, abych lusknutím prstu zapomněla. Nebo věřila, žes obrátil."

Jestliže mě někdy napadlo, že by ke mně mohl začít chovat nějaké city, tehdy se má naděje rozprskla ve vzduchu jako mýdlová bublina. Nepokusil se mi vymluvit nic z toho, co jsem pověděla. Vlastně jsem v jeho očích spatřovala kapitulaci. Potvrzení vlastních slov. Ublížilo mi to víc, než bych byla ochotná kdy nahlas připustit.

„Odejdi, prosím," vydechla jsem a poraženě nahrbila ramena. „Ráda bych se osprchovala."

A on to... udělal. Bez jediného slova či dalšího pohledu. Opatrně zavřel dveře jak za sebou, tak vším, co se mezi námi odehrálo.

Zůstala jsem sama. Sama se svými zmatenými pocity. Ale už jsem neplakala. Buď jsem neměla co, nebo mě už vlastní slabost unavovala. Dost možná obojí. Chvíli jsem nehnutě zírala do studených dlaždic pod svýma nohama a poté ze sebe s povzdechem shodila ručník. Hodlala jsem si dát sprchu a jít spát.

Celý následující den jsem strávila v knihkupectví. Sešla jsem se jen na rychlý oběd s Nicolou, kdy naštěstí nepadlo jediné slovo o Lukovi, jako by ono téma mezi námi představovalo tabu, a poté se znovu vrátila ke své práci. Schválně jsem vyhledávala nové a nové povinnosti, jelikož jedině ony mohly můj mozek zaměstnat a zabránit mi, abych myslela na toho zpropadeného chlapa. Jediný náš kontakt představovala SMS, kterou jsem mu poslala a v níž jsem mu objasňovala, proč jsem včera využila centrální koupelny a nezůstala u sebe. Na což mi neodpověděl.

Domů jsem se vrátila až kolem osmé večer. A upřímně doufala, že tam na Luka nenarazím.

Naštěstí se i tehdy byt utápěl v tichu. Podle čehož jsem poznala, že opět tráví čas mimo naše společné útočiště. Uvítala jsem to. Cítila jsem, jako by předchozí večer mezi námi změnil spoustu dalších věcí. Jako bychom překročili hranici, z níž už nebylo návratu... Nevěděla jsem, jaké z toho mám pocity. Na jednu stranu se mi asi ulevilo, no na tu druhou to neskutečně bolelo. Pořád.

Sakra. Hlupačka hlupačkou zůstane.

Když jsem vklouzla k sobě do pokoje a rozsvítila, ruka mi automaticky vystřelila k ústům, aby zakryla výkřik, jenž se mi dral z hrdla. Uprostřed pokoje totiž stála obrovská váza s tou největší kyticí slunečnic, jakou jsem kdy viděla.