M.i.n.e // Luke Newton FF

-12-

Blížíme se k tisícovce přečtení, yay! ♥ Děkuju každému jednomu z vás, kterého tento příběh zajímá. Jsem na něj pyšná, bude to obrovský román, mám přes 150 stránek ve Wordu a pořád nekončím =D Jak mě to baví...
Užijte si přečtení a DĚKUJU ZA VÁS!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Otevřel ústa v odpověď, ale nakonec si ji zjevně rozmyslel, jelikož zmlknul a odvrátil ode mě pohled. To pro mě bylo jako rána ostrým nožem přímo do srdce. Co jsem čekala? Že mi má slova vyvrátí? Že se vyděsí a tu domněnku o nesnášení popře?

Jsem to ale husa hloupá.

„No, tím je, myslím, všechno vyřešeno," hlesla jsem a sáhla po klice dveří, nemohla jsem se dočkat, až se nadechnu čerstvého vzduchu. Navíc se mi do očí hrnuly slzy, jež jsem nesměla před Lukem ukázat.

„Petru, hele-" začal, ale já okamžitě zavrtěla hlavou. Bez jediného pohledu jeho směrem. „Prosím, nechci o tom dál mluvit. Znám svoje místo i postavení. A nezapomínám, že to dělám pro Penelope." Tam mi hlas maličko klopýtl, ale odkašlala jsem si a lehce skřehotavě dokázala svou myšlenku dokončit. „Jsem hrozně unavená a potřebuju... potřebuju se nadechnout."

Na odpověď jsem nečekala, vyklouzla ven a opatrně za sebou zabouchla dveře. Cítila jsem se příšerně. A nenáviděla se. Kdybych na sebe musela pohlédnout do zrcadla, pravděpodobně jej rozbiju holou rukou.

Mlčky se ke mně přidal, ale k pohybu se nějak neměl. Zvrátila jsem tedy hlavu k tmavé obloze, což mi pomohlo udržet slzy tam, kde je jejich místo, a zašeptala: „Luku, jsem vážně příšerně unavená. Mohli bychom jít?"

Pět vteřin trvalo, než vykročil. Odevzdaně jsem jej následovala.

Dovedl mě k zadnímu domu se světlemodrou fasádou a širokými prosklenými dveřmi. Odemkl stříbrnou kartou, a když se ozvalo několikeré cvaknutí, vzala jsem za madlo a tiše proklouzla dovnitř. Vstupní hala byla úchvatná. Naleštěné dřevo, zelené rostliny, čalouněná křesílka a recepce, jež sice byla osvětlená, ale nikdo u ní nestál.

Hned naproti nám se vedle zdobeného schodiště nacházely dvě výtahové kabinky. Beze slova jsme do jedné nastoupili, Luke zmáčkl tlačítko s číslem 4 a stroj se dal téměř neznatelně do pohybu. Po celou dobu jsem civěla na špičky svých bot a zarytě přehlížela jeho společnost. Pohled do jeho očí by mě asi úplně zničil.

Když výtah s jemným trhnutím zastavil, vystoupili jsme v hale obložené lesklým mramorem. Jak jsem podle jediných dveří pochopila, byt zabíral celé horní podlaží. Srdce se mi maličko zatetelilo, když jsem si představila ten úchvatný výhled na město, ovšem jakmile Luke vytáhl klíč a vsunul jej do zámku, znovu mi ten zrádný tlukoucí orgán ochabl. Tušila jsem, že tenhle člověk bude mou zkázou.

Luke mě uvedl do haly, a když se za námi vchod zabouchl, málem se mi podlomila kolena. Předsíň se volně otevírala do obrovského prostoru, v němž na pravé straně stála moderní kuchyňská linka s kulatým jídelním stolem a nalevo dlouhá koženková pohovka obložená tuctem barevných polštářů. Ba co víc, celá protější stěna byla prosklená a vedla na širokou, dřevem obloženou terasu. To mi vzalo dech i veškerá slova.

„Páni," hlesla jsem po dlouhé chvíli zaraženého ticha. „Tohle je... naprostá nádhera!"

„Líbí se ti to?" ozvalo se překvapeně za mnou. Já však byla natolik uchvácena tím, co jsem měla před sebou, že jsem se nad jeho reakcí nijak nepozastavila. „Jestli líbí? Samozřejmě! Tohle přece musí ocenit každý..."

Víc neřekl. A já také ne. Jen jsem stála u stěny a dívala se na osvětlený Londýn, jejž jsem měla jako na dlani. V kontrastu s tím obrovským městem jsem si připadala jako pouhé zrnko písku na poušti. Pohled na něj člověku nabízel úplně jinou životní perspektivu.

Muselo uběhnout několik dlouhých minut, než jsem se dostatečně pokochala a obrátila se zpět k Lukovi. Stál pořád na tom samém místě a... a díval se na mě. S rukama zkříženýma na prsou a lehce nakrabaceným obočím. Znervózněla jsem v prvních dvou vteřinách. Zastrčila jsem si za ucho pramen vlasů – jasné gesto vyjadřující nervozitu – a naprosto automaticky sklonila obličej k zemi.

„Eh, dobrá" odkašlal si, „já tě... Odvedu tě do tvého pokoje."

Přikývla jsem a vydala se za ním teprve tehdy, když se obrátil k odchodu.

Odvedl mě k průchodu, jenž vedl z kuchyňské části. Ocitli jsme se v osvětlení široké chodbičce, z níž vedlo několik naleštěných mahagonových dveří. Luke vzal za kliku těch nejbližších a uvedl mě do přenádherné světlé ložnice s velkými zarámovanými fotografiemi starého Londýna. Co jí však vévodilo, byla bílá kovová postel s krémovými nebesy. O podobné jsem snila už jako malá holčička.

„Máš úžasný byt," zašeptala jsem uchváceně. „A tahle ložnice... Zhmotněný dětský den."

Luke se překvapivě zasmál. „To je asi nejhezčí projev radosti, jakého jsem byl kdy svědkem..."

Zčervenala jsem, což nemohl vidět, jelikož jsem k němu pořád stála zády, a s potěšením si uvědomila, že i tato místnost má dvě obrovská okna bez rámů, dosahující od podlahy po strop. Kdybych dokázala zapomenout na důvod, který mě na toto místo přivedl, své nadšení bych pravděpodobně nezkrotila. Ale v současné situaci jsem si připadala jako uvržená do mučírny, tudíž náladu oslavovat jsem vážně neměla.

„Koupelna je součástí každého pokoje," pokračoval jako realitní makléř, jenž se pokouší prodat svůj nejlepší byt. „Na konci chodby najdeš pracovnu a vedle ní malou knihovnu. Zásoby jsou uložené ve spíži, kterou najdeš za dveřmi vedle lednice. Vezmi si, co budeš chtít, chovej se tu jako doma."

Automaticky jsem přikyvovala a jeho poslední větu záměrně vytěsnila, jelikož jsem se bála, že z ní postřehnu další vlnu sarkasmu. Což už bych toho dne skutečně nezvládla. Bylo jen otázkou času, než se definitivně sesypu.

„Neboj," věnovala jsem mu přes rameno lehce pokřivený úsměv, „ani o mně nebudeš vědět. Myslím, že kdyby se cokoli dělo – jako v rámci toho... ehm, v rámci toho, co mezi námi probíhá –, nějak se vždycky domluvíme. Anebo se o to postará Anne." Oklikou jsem se mu pokoušela naznačit, že ať si domýšlí cokoli, nečekám od něj žádné závazky. Přála jsem si je, ovšem, ale to už byla jiná věc.

Luke se napjal, rysy mu náhle prolétla jakási temná emoce, již jsem nedokázala pojmenovat, a značně samolibě opáčil. „Musím tě jen upozornit, že si domů často vodím dámskou návštěvu. A jelikož náš vztah není skutečný, jistě ti nevadí, budu-li v tom pokračovat."

* * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!