M.i.n.e // Luke Newton FF

-45-

Užijte si dnešní díl, děkuju za každé jedno přečtení! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Trhla jsem hlavou a odporoučela se z jeho ložnice dřív, než stihl říct něco dalšího či se mě, nedej Bože, znovu dotknout. Měla jsem to ráno neskutečně pocuchané nervy. Jediný další impulz a vybuchla bych jako kometa.

Zatímco jsem se převlékala, přemýšlela jsem. Co jej přimělo k takovému obratu? Proč mě políbil? Nenacházeli jsme se na veřejnosti, nemusel nikoho přesvědčovat o opravdovosti našeho vztahu. A ty následné doteky? Jeho chování se mi nelíbilo. Něco mi tam nehrálo. Po všem, co jsme měli za sebou, se nikdo nemůže divit, že jsem zůstávala ve střehu.

Většinou.

Hodila jsem na sebe volnou černou košili, úzké tmavé džíny a vlasy nechala v jemných polodlouhých vlnách spadat na ramena. Poprvé po dlouhé době jsem dokonce použila trochu řasenky a tužky na oči, abych se maličko zvýraznila, a odmítala si připustit, že to dělám, abych se Lukovi líbila. Což byla ta největší absurdita. Nikdy bych se mu nelíbila! Ale srdce si prostě nedalo říct.

Vzdala jsem veškeré pokusy o pochopení situace a vyklouzla z pokoje. Rozhodla jsem se nechat všemu volný průběh. Včetně našeho „vztahu".

Luke už na mě čekal u dveří. A když jsem se objevila, věnoval mi neuvěřitelně široký úsměv. Jak snadné by opět bylo podlehnout kouzlu okamžiku, v němž se chystám na schůzku s mužem, který mě miluje stejně jako já jeho. Copak jsem chtěla tak moc? Toužila jsem po stejných věcech jako jiné ženy v mém věku. Jen je zřejmě zkrátka nemohla mít.

„Sluší ti to," zašeptal, aniž by se na mě přestal díval. Ošila jsem se, jako by do mě bodalo hejno rozzuřených vos. Na takovou pozornost jsem doopravdy nebyla zvyklá. Zvlášť od něj ne.

„Ehm, uvědomuješ si, že teď nemusíš před nikým hrát komedii, viď?"

Zvídavě naklonil hlavu, ale neodpověděl.

„Můžeme jít?" Přiznávám, pokoušela jsem se rozptýlit to zvláštní „cosi", jež nás obklopovalo. Musela jsem. Když to neudělal Luke.

Odvezl mě do moderní kavárny v jedné z těch poklidnějších částí Londýna, která se nacházela v nejvyšším patře několikapodlažní budovy a měla úžasný výhled přímo na Tower Bridge. Usadili jsme se u kompletně prosklené stěny a já nevěřícně hleděla ven. Celé město jsem měla jako na dlani. Temže se vinula jeho středem jako stříbrná stuha, v níž se odráží slabé paprsky slunce, vládla mu a vypadala...magicky.

„Nádhera, že?"

S úsměvem jsem se k němu obrátila. „To ano. Některé věci si člověk nedokáže představit ani s tou největší dávkou fantazie."

Vtom se Luke natáhl a naprosto neočekávaně mě chytil za ruku, již jsem měla položenou na stole. Opět se ve mně spustil poplach, opět začalo blikat to nepříjemné rudé světlo, jež mě nutilo paži stáhnout a náš kontakt přerušit. Ale nakonec jsem to neudělala, vědoma si dalších hostů přítomných v kavárně. Místo toho jsem mu stisk dlaně oplatila a plaše se na něj usmála.

„Promiňte," zazněl nad námi lehce pisklavý hlásek, který prořízl naši bublinu jako ostrý nůž, „jste Luke Newton?"

Neochotně se ode mě odvrátil a vzhlédl. „Ano, ahoj."

„A vy jste Petra, že?" obrátila se naprosto nečekaně ke mně. Div jsem nespadla z toho moderního barevného křesílka. Myslela jsem, že jsem připravená na vše. Ale na tuto část naší hry jsem jaksi pozapomněla. „Vyfotíte se se mnou? Oba?"

Otevřela jsem ústa a zase je sklapla, jako ryba uvězněná na suchu. Oba?

„Jasně," odpověděl Luke. „Rádi."

Neměla jsem na výběr. Tohle představovalo oblast, v níž jsem se neuměla pohybovat, tudíž jsem musela spoléhat na vedení jiných. V tomto případně Lukovo.

Vytáhli jsme se na nohy a postavili se každý z jedné strany k vysoké hubené dívce s jemnými pihami kolem nosu a dlouhými zrzavými vlasy. Tato první interakce spustila lavinu. Následovali další a další hosté, a když jsme se po patnácti minutách konečně mohli usadit zpět na svých místech, vlnil se mi na rtech přilepený úsměv, kterého se ne a ne zbavit. Uplynulé chvíle byly... úžasné! Lidé mi třásli rukou, děvčata stydlivě objímala, nezachytila jsem ani stopu jakékoli zášti či opovržení. Cítila jsem pospolitost. Úctu. Nebyla jsem ubohá nicka. Byla jsem... víc.

„Omlouvám se," usrkl Luke z porcelánového šálku s kávou, kterou nám mezitím přinesla servírka. „Myslel jsem, že se jednou třeba najím v klidu." Navzdory jeho slovům mu v očích svítil úsměv. Poznala jsem, kolik pro něj podobné chvíle znamenají, pochopila, že si jich váží víc, než by mě vůbec napadlo. Věděl, že právě díky takovým lidem je tam, kde je.

„K omluvám není důvod," zavrtěla jsem hlavou a myslela to naprosto vážně. „Je zajímavé nahlédnout do tvého světa."

„Teď je to i tvůj svět."

Vím, že mě neměl v úmyslu vystrašit, nicméně přesně to se mu povedlo.

S hlubokým povzdechem jsem se obrátila zpátky k oknu, podepřela si bradu dlaní a znovu se zahleděla ven. Můj svět. Opravdu? Ten velký, neznámý a děsivý? Svět plný nevyžádaných lidských soudů, upřených pohledů a šuškání za zády? O to jsem nestála. Bohužel jsem však neměla na výběr.

„Kohopak to tu máme?"

Při zvuku onoho skřehotavého posměšného hlasu jsem sebou trhla. U našeho stolu stála Kate. Měla krátké šaty, které jí jako druhá kůže obepínaly postavu, vysoké podpatky a na obličeji takové množství make-upu, až vypadala jako panenka.

„Vyrazili jste si na pozdní snídani? Člověku se z postele po žhavé noci nechce, že? Vlastně, oh, moment!" Zvedla prst do vzduchu a zašklebila se jako nebezpečná šelma. „Vždyť vy spolu nespíte..."

Ohlédla jsem se po Lukovi. Snad jí celé nevyklopil?!

On mě však nevnímal. Záštiplný pohled upíral výhradně na ni, ruce položené na stole svíral v pěst. „Kate, my dva jsme si přece všechno vyjasnili."

„Ale ano, drahoušku," sevřela v prstech hranu dřevěné desky a sklonila se k Lukovu obličeji. Nacházeli se blízko. Příliš blízko. Moudře jsem se však do ničeho nevměšovala. Nechtěla jsem na sebe přitahovat pozornost. „Vyjasnili. Toho dne, kdys mi řekl, že je mezi námi konec."

Střelila jsem po něm překvapeným pohledem. On mě ovšem dál nevnímal. Stále pozoroval Kate. A měl rty semknuté do přísné linky.

„To však neznamená," ztlumila hlas do svůdného šepotu, periferně jsem si všimla, jak ji několik mužů od okolních stolů fascinovaně pozoruje, „že když se spolu nemůžeme nechat vidět na veřejnosti, nesmíme si občas pořádně užít. Určitě dobře víš," přejela mu dlouhým nehtem po tváři, „co tím myslím."

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!