M.i.n.e // Luke Newton FF

-29-

Díky všem, kteří příběh čtete! S přidávám částí se polepším, slibuju ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Seděli jsme v kuchyni do půl šesté, skoro až do samotného východu slunce. Zůstali jsme tam dávno po tom, co jsme si třikrát zopakovali scénář. Naše konverzace spontánně vyplynula, odvíjela se od našich zálib, zážitků, snů. To ráno se mi odhalila další ze stránek Lukovy osobnosti. Vzdělaný pohotový muž s neuvěřitelným smyslem pro humor. Viděla jsem v něm kousek z toho třináctiletého kluka, pro něhož plálo mé pubertální srdce, a uvědomila si, že ta laskavost se v něm přece jen někde skrývá. Proč ji jen častěji nedával najevo?

„Neměli bychom se jít trochu vyspat?" zívla jsem a střelila pohledem k nástěnným hodinám. „Je hrozně pozdě. Nebo spíš brzo?"

Luke se pousmál. „Nedošlo mi, kolik už je."

„To ani mně," prohrábla jsem si vlasy a protáhla se. „Hlavně mě překvapuje, že se zatím necítím tak unaveně." Byla to pravda. Vyčerpání z hypoglykémie prostě... zmizelo. Že by Luke představoval zázračný lék? „Ale jakmile se odsud zvednu, určitě se mi začne chtít spát."

„Počkej moment," vystřelil a svou rukou přikryl mou, „musíme ještě rychle probrat dnešní večer."

Nechápavě jsem se dívala na hřbet jeho dlaně, jež se dotýkala mé, a pokoušela se zpracovat, že na mě dobrovolně sahá.

Sledoval směr mého pohledu. A jakmile si uvědomil, co dělá, ucukl, jako by se popálil. Pokoušela jsem se nebrat si to osobně. Luke byl, ostatně, nevyzpytatelná osobnost. A nechtěl si ke mně pěstovat žádné pouto.

„Promiň," kuňknul a usilovně se vyhýbal mému pohledu.

„T-to nic, vážně."

„No, takže k tomu dnešnímu večeru." Bylo docela obdivuhodné, jak snadno se mu dařilo měnit témata. „Koná se slavnostní udílení cen BAFTA. Tým Bridgertonových tam bude mít několik zástupců, já jsem jedním z nich. A bylo by skvělé, kdybys mě doprovodila... Bude to perfektní příležitost, jak veřejně potvrdit náš vztah."

„Myslíš, že ta fotka byla málo výmluvná?" vylétlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit.

Luke zkoumavě naklonil hlavu. „Vědělas, že ji zveřejním."

„To ano," připustila jsem zdráhavě, „ale čekala bych, že zvolíš jinou. Nějakou... nevinnější."

Koutky úst mu zacukaly, což mě kdovíproč nesmírně dráždilo. Měl ze mě snad legraci? „Nevinnější? Jsi z toho snímku v rozpacích?"

Obrátila jsem oči v sloup a trucovitě založila paže na prsou. Že jsem nedržela jazyk za zuby...

„Dosáhli jsme, čeho jsme chtěli. Všude se o nás mluví. Pokud se fotka už k mé babičce nedostala, jistě se to brzy změní. A jestliže se dnešní večer vyvede, vše nabere správný směr!"

Příčilo se mi mluvit takhle otevřeně. Ale poučila jsem se a mlčela. Luke tedy pokračoval. „Vyzvednu tě tu v šest. Máme ještě ve studiích nějakou informativní schůzku, musím se jí zúčastnit. Pamatuj, prosím, na to, že je nutné veřejnost přesvědčit o našem vztahu. Dokázat jim, jak moc se milujeme. Tudíž tě prosím," sepnul ruce a já měla dojem, že si ze mě opět tropí žerty, „když se tě dotknu, neutíkej."

Dlouze jsem vydechla. „Přestaneš mi to někdy předhazovat?"

Zazubil se. „Nikdy."

Navzdory obsahu našeho rozhovoru mi koutky úst zaškubaly v úsměvu. Ale vtom Luke zvážněl. Rozpačitě se kousl do spodního rtu a omluvně se na mě zadíval. „Petru, kdybys potřebovala na večer nějaké šaty, můžu ti sehnat adresy pár salonů, kde se o tebe postarají."