M.i.n.e // Luke Newton FF

-46-

MOCKRÁT VÁM DĚKUJU ZA PODPORU, JSTE BOŽÍ! ♥ A díky také za každý komentář. Moc mě hřeje je číst ♥

* * * * * * * * * * * *

Otřásla jsem se odporem. Naprosto bezděky. Což její pozornosti neuniklo. Šlehla po mně očima a na rtech se jí objevil povýšený úšklebek. „Podívejme se, jak naší malé ubožačce narostl hřebínek. Nedělej si však iluze, drahoušku. Luke se zapřísahal, že k tobě nic necítí. A jak by taky mohl, podívej se na sebe," sjela mě rychle pohledem odshora dolů. „Takový chlap vždycky bude mimo tvou ligu."

Párkrát jsem zamrkala, abych odehnala slzy ponížení, jež se mi hrnuly do očí, a chtěla promluvit, ovšem nestihla jsem to. Předběhl mě Luke. „Kate, být tebou si dobře rozmyslím, co říkám. Nelíbí se mi, že Petru urážíš."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Zastal se mě?

„Ale ale," mlaskla a zvonivě se zasmála. „Někdo se nám do té hry až moc ponořil, nezdá se ti? Prožíváš něco jako stockholmský syndrom?"

Vážně jsem se tam cítila nepříjemně.

„Víš co," zvedl se Luke na nohy, „nejlepší bude, když odejdeš. Pochop, že my dva jsme skončili."

Dívala jsem se z jednoho na druhého a pokoušela se ujasnit, na čí stranu se nyní převažují misky vah. A také jsem se nerozhodla, jestli jeho slovům budu věřit. Skutečně právě Kate odmítl? Vždyť to nedávalo žádný smysl. Ani ten nejmenší.

„Však za mnou ještě přilezeš na kolenou," pohodila vlasy, obrátila se na patě a se zuřivě rozhoupanými boky vykročila k východu. Zdálo se, jako by se Lukovými slovy nenechala v nejmenším rozhodit. Jistě se domnívala, že je to celé jen součást jeho plánu. V čemž zřejmě měla pravdu.

Jakmile zmizela, rozhostilo se mezi námi napjaté ticho. Dokonce jako by zmizeli ostatní hosté, ocitli jsme se na světě sami. Zavření ve vlastním neprostupném vakuu. Vyhýbala jsem se Lukovým očím, asi jsem se bála, co v nich uvidím. Měla jsem strach, že to budou výčitky, obvinění či nechuť. Nebyla jsem připravená. Ne toho rána, když se od probuzení odehrála tak neuvěřitelná spousta věcí. Toužila jsem na moment tonout ve falešné představě, že mu na mně začalo záležet.

„Omlouvám se."

Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

„Kate neměla právo chovat se k tobě takhle."

Tiše jsem si odkašlala. „Luku, já to nechápu."

Zamračil se.

„Proč mě najednou bráníš? Proč se mi omlouváš? Co se vlastně děje? Já-já nechci..." Musela jsem odmlčet a dát si chvilku na utřídění myšlenek. Věděla jsem přesně, co chci říct, ale už v nejmenším netušila jak. „Nechci být jednou z tvých hraček. Protože to, jak se ke mně chováš teď, není... nemůžeš to tak cítit. Nesnaž se mě tahat za nos."

„Nechci tě tahat za nos."

„Ale no tak," uchechtla jsem se a napíchla na vidličku kousek bezlepkové palačinky, „ještě před pár dny jsi mě nesnášel."

V defenzivě zkřížil paže na prsou. „Během pár dnů se může změnit spousta věcí."

Mlčela jsem.

„A není pravda, že jsem tě nesnášel."

Odfrkla jsem. Na což však už nezareagoval. Logicky jsem tudíž dospěla k závěru, že má obvinění ťala do živého, že jsem se naprosto přesně trefila, co se jeho záměrů týče. Uzavřela jsem se tudíž do sebe, stáhla se a zařekla, že už nikdy mu znovu nedovolím, aby ve mně četl jako v otevřené knize.