M.i.n.e // Luke Newton FF

-35-

Snad vám nový díl zpříjemní (nejen) večer ♥ Děkuju za vaši podporu! =)

A speciální věnování pro Lennii0207: ZASE BUDE LÍP ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nevesele jsem se uchechtla. Ubožačka představovalo ještě to nejnevinnější slovo, kterým jsem se v duchu počastovala.

A jako by toho bylo málo, právě tehdy se z nebe začaly sypat drobné dešťové kapky. Dopadaly mi na tvář, skrápěly vlasy, ulpívaly na řasách a mísily se se slzami, které mi kanuly z očí. Cítila jsem v sobě nesmírně hluboké prázdno. Nevěřila jsem, že jej kdy něco zacelí.

Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci i deku, pořádně se zachumlala a zavřela oči. Neměla jsem ani sílu na to vrátit se zpátky do postele. Radši jsem se přesunula do lehu, schoulila se do klubíčka a naslouchala zvukům nočního velkoměsta. Uklidňovaly mě. Věděla jsem, že nejsem na světě sama, a přesto se ve výšce několika poschodí zdálo, že lidské plémě je mi na tisícovky kilometrů vzdálené.

Zřejmě jsem nakonec podlehla únavě, a když déšť ustal, upadla jsem do zrádných osidel spánku, jelikož mě z dřímoty vytrhnul naléhavý a starostmi prošpikovaný hlas. „Petru? Hej, Petru, vzbuď se..."

Cosi jsem zabručela a zabořila hlavu hlouběji do látkového polstrování.

Teprve dlaň na rameni mě z temnoty vytrhla. Otevřela jsem oči a vymrštila se do sedu tak rychle, až se mi v první vteřině zatočila hlava. Jistě. Na balkoně stál Luke a starostlivě ke mně shlížel. Našedlé světlo přicházejícího úsvitu mi napovědělo, že je teprve velmi časné ráno, probouzet se mi ještě nechtělo. Ne do takového dne.

„Spalas celou noc tady?"

Neurčitě jsem trhla rameny.

„Nachladíš se," vyhrkl s očima doširoka rozevřenýma. „Co tě napadlo?"

Přistihla jsem se, jak zatínám pěsti a nehty do dlaní tak zuřivě, až to zabolelo. Jako bumerang se mi vrátily vzpomínky na Lukova slova, která jsem z jeho ložnice zaslechla před pouhými několika hodinami. Což byl možná důvod, proč mě zradily hlasivky. Najednou jsem slyšela sama sebe, aniž bych si vůbec uvědomila, že mluvím. „Proč se o mě staráš? Když ti na mně vůbec nezáleží a absolutně nic pro tebe neznamenám. Může ti být jedno, co se se mnou stane."

Došlo mu to okamžitě. Nebo jsem tak alespoň soudila podle toho, jak rychle mu z tváří zmizela barva. Veškerá. Náhle vypadal jako duch, byl pobledlý a spodní ret se mu dokonce nepatrně třásl. „Petru, já..."

„Nenamáhej se," odhodila jsem deku a opatrně se vytáhla na nohy. „Neplýtvej silami na výmluvy, nemusíš nic složitě vymýšlet. A než se mě zeptáš, kde jsem tahle slova zaslechla, vysvětlím ti to sama. Aby sis nemyslel, že tě snad šmíruju." Věděla jsem, že dokud budu mluvit, nepřestanu se kontrolovat. „Nemohla jsem v noci spát a šla si udělat kakao. Viděla jsem pod tvými dveřmi světlo, tak jsem si řekla, že ti udělám taky. A než jsem stačila zaťukat, dolehl ke mně z ložnice tvůj hlas." Po celou dobu jsem krčila rameny, jako by mi to celé bylo jedno. Lepší než dát najevo, co se mnou jeho telefonát udělal. „Ale neboj, víc ti to předhazovat nebudu. Ani se nechystám udělat scénu. Vím i bez tvého ujištění, že ti na mně nezáleží." Další pokrčení ramen. Oh Bože!

Luke na mě jen... zíral. Zíral a zmateně mrkal, zjevně se pokoušel pochopit, co se mu snažím říct. Možná odhadoval, jestli se přece jen nechystám podlehnout nějakému hysterickému záchvatu. Hm. Takové zadostiučinění jsem mu nehodlala poskytnout. Bolest, již jsem pociťovala, byla pouze mým problémem.

„Mrzí mě to."

Pousmála jsem se a trhla hlavou. „Nemusí. Vždyť se nic nestalo."

Natáhl se po mně, ale já před jeho dotykem uhnula. Bez toho, abych se mu podívala do očí. Co si myslel? Hodlal si se mnou zase hrát?

„Petru, nechtěl jsem ti ublížit..."

„Neublížils mi."

Přistoupil blíž a k mé nesmírné hrůze zvedl ruku, jako by se mě chtěl již podruhé během kratičké chvíle dotknout. Což jsem nesměla připustit. Kdybych to dovolila, padnou moje obranné valy. Bála jsem se uvažovat, co by následovalo. Nechtěla jsem mu dovolit, aby mi pohlédl do duše. Aby dostal možnost obrátit všechny mé slabosti ve svůj prospěch.

Ustoupila jsem a odvrátila zrak. Paradoxně ani jeho vstřícnost nezaplašila prapodivný pocit, jenž se mi usídlil v hrudi. Od chvíle, co skončilo předávání cen BAFTA, bylo něco moc špatně. Vnímala jsem to v každé buňce svého těla. A kdykoli jsme se s Lukem ocitli na jednom místě, atmosféra zhoustla. Častokrát bez toho, abychom si řekli půl slova.

Upřeně mi hleděl do očí. Pod tíhou jeho pozornosti jako bych se zmenšovala, zmocňovala se mě nervozita. Kdybych se chtěla obelhat, nebyl by to problém. Nebyl by problém namluvit si, že ke mně začíná něco cítit. Tak moc svým jednáním klamal.

„Můžu se na něco zeptat?"

Podezřívavě jsem se zamračila. Za normálních okolností o svolení neprosil. Rovnou jednal. „Ano?"

Kousl se do spodního rtu a nervózně si prohrábl vlasy. „Líbí se ti Thompson?"

Nejradši bych propukla v hurónský řehot. Tak tomu se říká ironie! Netušila jsem, proč se vůbec ptá. A zajímat se nehodlala. Zase by můj dotaz překroutil. Navíc jsem pocítila další absurdní potřebu ho podráždit. Zjistit, jak se zatváří, až odpovím kladně. „Upřímně? Jo, líbí." Když si mohl do bytu vodit svoje milenky, proč bych já nemohla projevit zájem o jiného muže?

Zatraceně. Snažila jsem se mu to snad... oplatit? Copak jsme byli malé děti?!

„Chová se ke mně moc hezky," pokračovala jsem, povzbuzená maskou nespokojenosti, jež se Lukovi usadila na obličeji. Mílovými kroky jsme se blížili k začátku války. A bylo mi to nějak úplně jedno. „Navíc má upřímný oči. Když se potkáme, zdá se, že mě rád vidí. A to je něco, co na ženskou zkrátka působí."

Ovládal se perfektně, to musím přiznat. Jediné, co prozrazovalo jeho rozpoložení, byla pulzující žíla na krku. A když promluvil, zněl, jako by pouhým slovem dokázal přetnout i nit samotného času. Bylo to... mrazivé. „Tak to je výborný, vážně. Nenapadá mě, co jinýho bych na to měl říct. Jenom mám pro tebe jednu radu. Dávejte si pozor, ať vás spolu nikdo nevidí."

„Neměj péči," procedila jsem skrz zuby. „Starej se spíš o svoje chování. Anebo o chování těch tvých přítelkyň," naznačila jsem ve vzduchu uvozovky. „Nemyslím, že při výběru svých... jak to říct... hraček zohledňuješ inteligenci. Aby se ti to nevymstilo." Nebyla jsem na něj hodná, to uznávám. Ale zasloužil si to.

Chřípí se mu zachvělo. Ovládal jej vztek.

„Je to všechno?" pokrčila jsem rameny a přitáhla si mikinu blíž k tělu. Chlad se zakusoval do každého jeho centimetru, přála jsem si jenom odejít. Nechtěla jsem už strávit s Lukem ani jedinou další vteřinu. Proč měla naše setkání pokaždé naprosto stejný scénář? Vždycky jsme začali na přátelské vlně a pak se to nějak... pokazilo. Ovšem pojmenovat onen moment „zlomu" jsem doposud nedokázala. Vlastně jsem ho neuměla ani s jistotou určit.

* * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!

MIMOCHODEM: V KNIHOVNĚ SI POŘÁD MŮŽETE PŘEČÍST SPECIÁLNÍ VÁNOČNÍ PŘÍBĚH! ♥ ODKAZ NA NĚJ NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH =)