M.i.n.e // Luke Newton FF

- 5 -

Dnes si dlouhé proslovy odpustím. Snad vám jen popřeji příjemné počtení! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nedovolím, abys zničil všechno, co jsem v téhle rodině tak dlouho budovala! Jestli na to budeš mít žaludek, dělej si v manželství, co uznáš za vhodné. A pokud jsi takový ubožák, klidně Petru podváděj na každém kroku."

Druhá tupá rána do žeber.

„Ale vezmeš si ji. Je ti to jasný?"

„Mami..."

„Už jsem řekla!"

„Poslouchej mě chvíli!" vykřikl Luke tak ostře, až jsem i já přestala dýchat. A jeho matka na tom bezpochyby byla stejně. „Myslelas na to, co z toho budu mít já? Petra na tom vydělá. Všechny ženy jí budou závidět. Vlastně se nedivím, že souhlasila. Taková šance se jí znovu nenaskytne. Navíc jsi jí jistě nabídla pěknou sumu peněz. Na kolik jsi to s ní usmlouvala? Hm?"

„Nebuď nechutný," odpověděla otráveně Anne. „Petra nechce žádný peníze."

Luke se uchechtl. „Jasně. Tomu tak věřím."

Tehdy mi došla trpělivost. Aby mě zraňoval, byla jedna věc. Ovšem nechat se ponižovat?! Ne. Už ne!

Vrazila jsem do pracovny jako velká voda a zastavila se těsně před Lukem. Slzy na mých tvářích ještě nestačily zaschnout, ale mně to bylo jedno. Dělilo nás ubohých pár centimetrů, a přestože se mi z těch velkých modrých očí stále podlamovala kolena, dokázala jsem jeho pohledu hrdě čelit. Malé zadostiučinění se dostavilo, když se mu ve tváři objevil stud, zřejmě mu došlo, že jsem všechno slyšela, což mi dalo odvahu začít mluvit. „Teď mě dobře poslouchej, Luku."

Namáhavě dýchal, no neřekl ani slovo.

„Nedělám to pro tebe, jasný? Ani pro peníze. Jsou mi naprosto ukradený. A ty taky! Jednou provždy si to zapamatuj. Jestli si tě vezmu, pak jenom kvůli tvé sestře. Kvůli Penelope. Nemůže za to, že je její bratr takový arogantní idiot."

Otevřel ústa, no já ještě neskončila. Nesměla jsem mu dovolit, aby promluvil. Tuhle chvíli jsem si nehodlala nechat vzít. Byla moje. Byla to chvíle mého malého triumfu. „Pokud ale se svatbou nesouhlasíš, fajn. Nebudu mít aspoň za vaši rodinu zodpovědnost. Vyřeš si to, jak chceš. A některá z tvých přítelkyň," naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „ti možná bude chvíli stát po boku. Dokud ji to nepřestane bavit." Ne, nic z toho, co jsem řekla, jsem si ve skutečnosti nemyslela. Navíc se mi takový výbuch vůbec nepodobal. Ale šlo o moment, kdy jsem se musela postavit sama za sebe. Jinou obranu jsem neměla.

Luke střelil pohledem po Anne a poté se jím vrátil ke mně. Mračil se, kolem úst se mu objevilo několik jemných vrásek. „Nehraj si na svatou. Nikdo není tak nezištnej. A nevinnej." S posledním slovem mě přejel očima od hlavy až k patě, avšak tehdy si dal záležet, aby své myšlenky a pocity skryl. Jeho výraz zůstal neměnný.

Vyprskla jsem smíchy a o krok couvla, jelikož kolínská, již používal a jejíž vůně mi pronikala do nosu, mě začínala připravovat o rozhodnost. „Nemám zapotřebí si na cokoli hrát. Přetvářka stojí člověka obrovské množství sil. A já nejsem zvyklá silami plýtvat."

Překvapeně zamrkal. Netuším, zda jsem svou bolest za falešnou bojovností skryla dostatečně, no pravdou je, že jsem se cítila lépe. Mnohem lépe. Vzala jsem mu vítr z plachet. Což se dalo považovat za částečné vítězství.

Ani jeden z nich už nic dalšího neřekl. Obrátila jsem se proto na patě a odešla z pracovny tak důstojně, jak jen jsem dokázala. Jakmile jsem jim však zmizela z dohledu, zlomila jsem se. Úplně. Opřela jsem se o stěnu a po zádech bezvládně sjela na podlahu. Síla, kterou jsem pociťovala tváří v tvář Lukovi, se najednou rozplynula ve vzduchu. Bolelo mě celé tělo. Každičké nervové zakončení hořelo, srdce tlouklo prudkými tupými údery a vysílalo všemi směry povědomí o utrpení, jež jsem prožívala. Jak se jen mohl tak změnit? Kdy se z toho hodného kluka, z mé představy o spřízněné duši, stal povýšený krutý muž, jenž hodnotu člověka měří podle vzhledu?

Skryla jsem tvář do dlaní a konečně se naplno rozplakala. Ramena se mi trhavě zvedala a opět klesala, mezi prsty mi stékala jedna slza za druhou. Toužila jsem se v nich utopit. Rozplynout se v zapomnění pláče, ignorovat fakt, že jsem pouhá zrazená lidská bytost. Nic víc.

Netuším, jak dlouho jsem tam seděla, každopádně jsem se zvedla až v momentě, kdy mi do hlavy vystřelil první ostrý šíp migrény. Odklopýtala jsem do své ložnice, zamkla za sebou dveře a bez delšího přemýšlení vytáhla telefon.

„Mami?" vyhrkla jsem plačtivě, jakmile hovor po prvním zazvonění zvedla. „Vědělas to?"

Na druhé straně panovalo pár vteřin naprosté ticho. „Věděla."

Zasténala jsem a sesunula se na koberec.

„Proto jsem odjela," pokračovala tiše, vnímala jsem z jejího hlasu stejnou bolest, jež opanovala i mé nitro. „Anne mi o tom svém plánu řekla včera. Strašně jsme se pohádaly. Prosila mě, abych ti nic neříkala, aby ses mohla rozhodnout sama. A měla pravdu. Je ti třicet. Musíš dělat svoje kroky, své vlastní chyby. Musíš dávat na intuici. Vždycky ti byla dobrou rádkyní."

Dvěma prsty jsem sevřela kořen nosu. Netušila jsem, co přesně cítím, ale samotnou mě překvapilo, že se na ni vlastně nezlobím. Chápala jsem vše, co mi pověděla. Skutečně to rozřešení leželo na mně. Na nikom jiném. Byla jsem dost stará na rozhodnutí, jakým směrem stočím svůj život.

S pravděpodobností devětadevadesáti procent jsem se řítila do záhuby. Přesto jsem nehodlala couvnout. City naříkaly, intuice mě sice varovala, že to bude bolet, ale neříkala, abych do toho nešla. Naopak. Odkudsi z hlubin mé duše jako by mě ponoukala. Což mě mátlo.

„Děkuju, mami," špitla jsem nakonec. „Za to, žes tu pro mě vždycky byla."

„Holčičko..."

„Půjdu do toho."

Mamka se na druhé straně ostře nadechla. „Tušila jsem to. Kvůli Penelope, viď?"

„Taky."

„Peťulko," oslovila mě oblíbenou zdrobnělinou mého jména, „já vím, že jsi do Luka zamilovaná, ale nenech se ošálit. Víš, jakým člověkem teď je. Nedovol, aby se ti dostal pod kůži. Jinak budeš trpět ještě víc. Nelíbí se mi to."

Trpce jsem se pousmála. „Neboj, mami. Já moc dobře vím, do čeho jdu. Je to jistým způsobem kontrakt. A taky vím, že ke mně Luke nikdy nebude chovat náklonnost. V nic nedoufám. Nepotrvá to věčně..." Přiznávám, snažila jsem se přesvědčit hlavně sama sebe a pronesením oněch slov nahlas jako by získala na opravdovosti.

„Nechci, aby tě to zlomilo."

„Nezlomí," ujistila jsem ji, ačkoli to byla do uší bijící lež. „Vydržím hodně."

* * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případně překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!