M.i.n.e // Luke Newton FF

-13-

ABYSTE VĚDĚLI... VÁŽÍM SI KAŽDÉHO VAŠEHO PŘEČTENÍ! ♥ KAŽDÉHO JEDNOHO Z VÁS, KTEŘÍ SE SEM VRACÍTE. A DOUFÁM, ŽE ČASEM TENTO PŘÍBĚH TŘEBA PŘILÁKÁ VÍCE ČTENÁŘŮ =) DĚKUJU ZA VÁŠ ZÁJEM. MÁM VÁS RÁDA! ♥

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! =)

* * * * * * * * * * * * * * *

Měla jsem co dělat, abych se k němu naplno neotočila a nevyškrábala mu oči. Samozřejmě si mohl dělat, co chtěl, nebránila bych mu. Na něco takového jsem neměla právo. Ale opravdu mi to musel předhazovat? Každý normální člověk si přece podobnou věc nechá pro sebe! Anebo očekával, že se zlomím a přiznám své city? Že mu vyznám lásku, aby mě mohl s velkou pompou odkopnout?

Zhluboka jsem se nadechla, a jakmile jsem našla ztracený vnitřní klid, skutečně jsem se obrátila. S nicneříkajícím úsměvem na rtech. A výmluvným pokrčením rameny k tomu. „Dělej si, co chceš."

Modré oči mu potemněly, rozeznala jsem v nich zmatek. Takovou reakci ode mě jistě nečekal. Pocítila jsem ostrý bodec duševního uspokojení. Pokud bude odrážení jeho útoků jedinou možností jak přežít, musím se rychle naučit správně cílit na terč.

Chvíli pozorně studoval můj obličej. Přejížděl po něm očima, tiskl k sobě rty a já to poprvé v životě vydržela. Poprvé jsem před ním vydržela nehybně stát a jen čekala, jak se rozhodne mé srdce zranit tentokrát.

Nakonec tvář sklopil k zemi a jednou rukou si prohrábl vlasy. „Je pozdě, asi se oba potřebujeme vyspat. Tak... Dobrou noc."

„Luku, počkej ještě," zastavila jsem ho, když sahal po klice. Ohlédl se po mně a vyčkával. „Co prstýnek?" zvedla jsem ruku do vzduchu a velmi se snažila, abych ji udržela v klidu. „Mám ti ho teď vrátit? Když poblíž není tvoje babička..." Opravdu jsem se nestačila divit, jak vyrovnaně můj hlas zněl. Možná ta únava nebyla zas tak špatná věc.

Překvapeně zamrkal. Ani tohle ode mě zřejmě nečekal. Ha. „Ehm, n-ne. Nech si ho. Bude to tak... jednodušší."

Přikývla jsem, ale víc neřekla.

Ani on.

Po chvíli vzal za kliku a odešel.

Jakmile byl pryč, odklopýtala jsem k posteli a bezvládně se na ni sesunula. V příjemně vonících pokrývkách jsem se schoulila do tak těsného klubíčka, jak jen to s mou malou baculatou postavou šlo, a konečně se tiše rozvzlykala.

Musela jsem se ke spánku proplakat, jelikož když jsem znovu rozlepila víčka, měla jsem tvář opuchlou a napnutou slzami, bolela mě hlava a v očích jako by mi uvízl písek. Bohužel si má hlava okamžitě uvědomila, kde jsem se to ocitla a po jak příšerném martyriu. Nevědomost mi nebyla dopřána ani na jednu jedinou vteřinu.

Zasténala jsem a zabořila tvář zpátky do polštáře. O pár metrů dál někde spal Luke. A zřejmě poslední noc sám... Zachvátila mě při onom uvědomění naprosto příšerná a málem až nesnesitelná bolest. Zapátrala jsem ve svém nitru a zjistila, že i ta malá jiskřička naděje, spočívající v Lukově možné náklonnosti, právě zhasla. Mě nikdy nebude mít rád.

S vynaložením obrovské námahy jsem se zvedla a odploužila se do koupelny. Byt byl tichý, kromě mého dechu se nikde neozýval žádný další zvuk.

Rychle jsem se osprchovala, vyčistila zuby a navlékla se do pyžama a poté se zachumlala zpátky do peřin. Bála jsem se, že procitnu a... a nezvládnu to.

...

Moc jsem toho nenaspala. Vlastně jsem se neustále převalovala a upadala střídavě do dřímoty a hlubokého deliria, a když telefon ukázal sedm ráno, měla jsem toho dost. Všeho. Potřebovala jsem zaměstnat jak své ruce, tak mozek.

Nadechla jsem se a na těžkých nohou se vyhrabala z postele. Vždycky jsem si nejlépe vyčistila hlavu u vaření a pečení, rozhodla jsem se tudíž, že udělám snídani. Byl to nyní můj domov, doufala jsem, že Lukovi moje intervence nebude vadit.

Po nezbytnostech v koupelně jsem si oblékla lehké plátěné kalhoty, černou tuniku, vlasy stočila do dvou drdolů po stranách hlavy a na nos nasadila své oblíbené brýle. Zkontrolovala jsem inzulinovou pumpu, jež mi pomáhala v léčbě diabetu, a když jsem se ujistila, že je vše v pořádku, s odvážným nádechem jsem opustila svou ložnici. Úplně poprvé jsem se ocitla sama pod jednou střechou s ním. Předchozí večer nepočítám, to jsem se nacházela napůl v bezvědomí. Netušila jsem, jak bych se měla chovat. Co říct, až se potkáme.

Anebo možná... Myslí mi projel jasný záblesk. Třeba se Luke ještě uprostřed noci vytratil. Nebo brzy ráno. Vlastně není úplně jisté, že na něj narazím.

Netušila jsem, zda mě ta možnost uklidnila, nebo zklamala, a rozhodla se nad tím příliš nehloubat. Měl svůj život. Vlastně jsme oba měli vlastní život. Jeden druhému jsme nic nedlužili a neměli za sebe zodpovědnost. Přát jsem si mohla cokoli, ale nesměla jsem mu to nikdy dát najevo.

Nikdy.

Potřásla jsem hlavou a pustila se do práce. Volba okamžitě padla na anglickou snídani. Opekla jsem tedy tousty (pouze pro Luka, já si nejdřív musela sehnat bezlepkové), slaninu, osmažila fazole s rajčaty a žampiony a přidala nakrájené brambory. Po celou dobu jsem si tiše prozpěvovala, povětšinou songy od hudební skupiny One Direction, mé celoživotní lásky, a když jsem dokázala zapomenout na úskalí oné nezáviděníhodné situace, v níž jsem se ocitla, podařilo se mi dokonce občas se zhoupnout do rytmu.

Udělala jsem nakonec dost pro dva, ačkoli jsem nevěděla, jestli z toho Luke něco ochutná, zvlášť pokud nebyl doma, ale musela jsem zkrátka pokračovat v činnosti, abych se nezbláznila.

A v momentě, kdy jsem si zrovna broukala Story of my life a skládala nádobí do myčky, ozval se z průchodu do chodby zastřený mužský hlas, jenž mi tělem v prvním okamžiku vyslal ostrý záchvěv vzrušení. Pochybovala jsem, že na mě kdy přestane tak silně působit. „Páni, tady to ale voní..."

Takže v noci nikam neodešel

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!