M.i.n.e // Luke Newton FF

-11-

Ten čas ale letí... Až jsem z toho nešťastná.
Řeším teď pár osobních věcí, a pokud vše dobře dopadne, mohla bych začít přidávat častěji... =) Bylo by to fajn. I pro mě samotnou. Kdybych měla víc síly na psaní. Hrozně mi to chybí.
Děkuju za vaši neustálou podporu, za to, že tu přese všechno stále jste. Jste nejlepší ♥

* * * * * * * * * * * * * * 

Kriste Pane. To jsem s ním měla začít ještě bydlet? Stále víc jsem nabývala dojmu, že jsem se ocitla v nějakém hloupém filmu s příšerným scénářem a ještě horší režií. Tahle šílená hra nemohla vyjít. Anne přece nebyla tak naivní, aby si to myslela! Ach Bože. Musela jsem si neustále připomínat, proč tu šarádu podstupuji. Kvůli Penelope.

A Lukovi.

Ta myšlenka mě vyděsila. Nesmírně mě vyděsila. Tiše jsem zalapala po dechu a vnímala, jak se mi do tváří hrne krev. Od chvíle, co jsem kývla na náš falešný vztah, jsem ono vědomí ignorovala. Dál už to však nešlo. Ano. Dělala jsem to i kvůli němu. Já totiž kdesi hluboko v sobě, tam, kde přežívají ty nejsilnější, nejabsurdnější a nejšílenější lidské tužby, doufala, že si mezi sebou nakonec vypěstujeme nějaký vztah. Že Luke pozná, jak moc se liším od žen, které mu dennodenně kříží cestu, a ocení to. Že ocení mé já i přes všechny chyby a nedokonalosti. Doufala jsem v to, přála si to, ale byla dopředu smířená se zklamáním. Dal dost jasně najevo, co si o mně myslí. A takhle silné přesvědčení se, jak jsem se domnívala, neměnilo snadno. Proto jsem toto přání držela mimo vlastní rozum, chápání i srdce.

Potřásla jsem hlavou a s obtížemi zaostřila své vnímání na probíhající rozhovor. Lady Newtonová právě štěbetala o tom, jak moc se těší na návštěvu k nám, líčila, co bychom si podle ní měli pořídit do domácnosti, a třešničkou byl dotaz, jak dalece do budoucna plánujeme děti. To jsem se z pohovky málem bezvládně sesunula na zem. Naštěstí odpověděl Luke. Ubezpečil svou babičku, že až bude založení rodiny na pořadu dne, dozví se to jako první, a já cítila, jak se v tom měkkém polstrování zmenšuju.

Moc jsem se snažila nebýt vztahovačná, ale přísahala bych, že jsem v jeho hlase postřehla ostrý výsměšný tón. Vědomě svou odpověď shodil. A to bolelo víc než cokoli, čemu mě vystavil do té doby.

Bezděky jsem se vrátila zpátky do své ochranné ulity.

Zbytek dne mám jako v mlze. Kolem poledne jsme si dali oběd, poté vyrazili na procházku po panství a večer jsme zakončili u plápolajícího krbu se šálkem výborného černého čaje. Jako by tam byla přítomna pouze moje tělesná schránka, jela jsem na autopilota. A nezapojovala ani rozum. Nechtěla jsem si nechat ještě víc ublížit.

Párkrát během té doby mě Luke chytil za ruku, většinou když nás sledovala jeho babička, ale já to skoro nevnímala. Dokázala jsem se od pocitu jeho dlaně ve své oprostit, pořád dokola jsem si opakovala, že je to hra, a měla na paměti i Lukovo pohrdání. Ač jsem nechtěla, každý kontakt s ním o něco srazil mou hodnotu jako ženy.

Když jsme tudíž v půl šesté odjížděli od domu, cítila jsem se jako po celodenní těžbě v kamenolomu. Na sedadle spolujezdce jsem usínala, udržet víčka otevřená se zdálo jako nadlidský úkol. Přesto jsem si však uvědomovala, že cesta trvá déle než ta, již jsme podnikli ráno.

„Nejedeme nějak dlouho?" prohlásila jsem ospalým hlasem a na škvíru pootevřela víčka. Noční město se však zdálo ve všech ulicích úplně stejné.

„Jedeme ke mně," zabručel v odpověď. Což mě dokonale probralo. Napřímila jsem se v zádech, jako bych měla místo páteře pravítko, a vyděšeně se k němu obrátila, přičemž jsem si uvědomila, že zadní sedadlo zeje prázdnotou. Po Anne se slehla zem. Najednou mi nebylo jasné, na co se mám ptát dřív.

„Kde máš maminu?" hlesla jsem a tupě civěla na místo, kde před nějakou dobou seděla.

„Před patnácti minutami jsem ji vyhodil doma," odpověděl odtažitě. Když jsem po něm střelila pohledem, všimla jsem si, že rukama svírá volant tak usilovně, až mu bělají klouby. Což mi opět uštědřilo další ránu. Pokoušela jsem se ji však nevnímat, pokoušela jsem se nevnímat, že by zřejmě radši seděl v kleci s krvežíznivými lvy, než aby sdílel prostor vozu se mnou, místo toho jsem potřásla hlavou a znovu se soustředila na to důležité. „Proč jsi mě nevzbudil?"

Loupl po mně očima, poté pozornost znovu obrátil k silnici. „Připadalo mi, že jestli něco potřebuješ, je to spánek. Odpadlas, ještě než ses usadila."

Odfrkla jsem a nakrčila nos, čímž jsem maskovala své skutečné pocity. Pocity zmaru a vnitřního rozervání. „Najednou ukazuješ šlechetnost? Oh, asi bych ti měla být vděčná."

Neodpověděl. Jen stáhl ústa do tenké linky, žíla na krku mu zapulzovala.

„Co teď bude?"

„Během odpoledne ti ke mně tvoje mamka nastěhovala pár nejdůležitějších věcí," pokrčil rádoby lhostejně rameny a vyhodil blinkr doprava. „Takže asi začínáme bydlet spolu."

Zasténala jsem a zabořila se zpátky do sedadla. Mluvil se mnou uštěpačně, frustrovaně, ačkoli se to pokoušel nedávat najevo, a tak jsem se rozhodla, že mu oplatím stejnou mincí. Nehodlala jsem být za chudinku, která podlézá muži, jenž by o ni ani nezavadil pohledem. Nejlepší bude, když se co nejdřív naučím jeho hru. V zájmu vlastního přežití. „Nemusíš se tak snažit znít nadšeně," pronesla jsem ironicky a tvář obrátila zpátky k čelnímu oknu.

Pořád mlčel.

„Tak jo," sepjala jsem ruce v klíně a nepatrně se od něj odtáhla, vlastně ani nevím proč. Možná jsem se bála, že mě jeho blízkost opět omámí. A já musela na nadcházející rozhovor zůstat soustředěná. „Neměli bychom si nastavit nějaká pravidla, když budeme sdílet jeden byt?"

Luke do plic syčivě vtáhl vzduch a konečně zastavil na slabě osvětleném soukromém parkovišti, obklopeném nízkými bytovými domy. Nacházeli jsme se v luxusní udržované čtvrti s širokými chodníky a elegantními budovami, bylo mi jasné, že se tam žije úplně jinak než v okrajových čtvrtích Londýna.

„Vážně chceš mluvit o tomhle?" obrátil se ke mně s očima přimhouřenýma.

Hrála jsem si na nechápavou, ačkoli jsem tušila, kam jeho výtka míří. Ale já se nechtěla bavit o... o tom, co se dělo odpoledne u lady Newtonové. Nejradši bych to vymazala ze samotných dějin! Pokrčila jsem tedy rameny a nepatrně našpulila rty. „A o čem jiném bychom měli mluvit?"

Pevně semkl víčka a dvěma prsty stiskl kořen nosu. „Nemůžu uvěřit, že neprobereme ten polibek!"

Z tváří se mi vytratila veškeré barva. Úplně jsem to fyzicky cítila. „A co chceš probírat? Čekals snad, že tě budu na kolenou prosit, abys ho zopakoval? Toužíš mě vidět pokořenou? Proč, Luku? Proč mě tak nesnášíš?!" To poslední ze mě vylétlo naprosto neplánovaně, a když poslední hláska dozněla ve vzduchu, položila jsem si dlaň vyděšeně přes ústa a bezradně sledovala, jak se mu ve tváři střídají emoce. Z nichž jsem ani jednu nedokázala pojmenovat.

Byla jsem zoufalá, unavená a moje pocity se podobaly křivce horské dráhy. Pomalé stoupání a neuvěřitelně strmé a rychlé klesání. Luke mi každým pohledem, náhodným dotykem či poznámkou dával najevo, že pro něj nic neznamenám. Že mám menší hodnotu než smítko prachu na jeho botě.

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!