M.i.n.e // Luke Newton FF

-22-

Prostě si tenhle díl jen UŽIJTE! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Luke se po mně znovu kouknul. Tvrdě jsem mu pohled oplácela, trvalo tudíž pár vteřin, než lhostejně pokrčil rameny a přezíravě mávl rukou. „Postará se o sebe, neboj."

„Bydlí s tebou?"

„Jo," omotal jí paži kolem pasu a vykročil k vchodovým dveřím. „Ale to je na delší povídání. Nudný povídání. Můžeme se radši věnovat zábavnějším věcem."

Vzedmul se ve mně vztek. Syrový, čpavý, pulzující. Sevřela jsem ruce podél boků v pěst a houkla k němu. „Dáš mi náhradní klíč? Abych se později dostala domů?"

To ho přimělo pustit Kate a obrátit se čelem ke mně. „Hodláš snad někam jít?"

V defenzivě jsem si založila paže na prsou. „Problém?"

„To teda mám. Nebudeš se sama toulat nočním Londýnem."

Vyprskla jsem smíchy. „Nočním? Vždyť je ještě světlo. A vůbec, co máš takovou péči? Prostě mi dej ten klíč a já zmizím. Křena vám fakt dělat nebudu." Dala jsem si záležet, abych do svých slov vložila co nejvíc sarkasmu, a soudě dle sevření Lukových rtů se mi to i povedlo.

Kate mezi námi těkala pohledem a zjevně nechápala, co se děje. Nechápala jsem to tedy, mezi námi, ani já.

„Nikam nepůjdeš."

„A jak mi v tom zabráníš?" pokrčila jsem rameny. „Můžu jít za Anne."

Jméno jeho matky, ač mu bylo skoro třicet, v něm vyvolalo přesně tu reakci, po níž jsem toužila. Strnul, rty mu vybledly, jak je svíral do úzké linky. Bez dalšího slova však sáhl do kapsy, ze svazku klíčů odepnul jeden a elegantním obloukem mi jej hodil.

V letu jsem ho chytila a obrátila se k odchodu. Víc už mě ani jeden z nich nezajímal.

Bloumala jsem městem asi tři hodiny. Během té doby jsem si koupila čtyři kávy, dvě bezlepkové koblihy, dvakrát snížila inzulín, abych nespadla do hodnot hypoglykémie, a k návratu se donutila vlastně jen proto, že se do mě dala příšerná zima. Hodiny na mobilu ukazovaly půl jedenácté, a když jsem mířila do Lukova bytu, hlavou se mi honilo jediné. Jak moc si přeju, aby byl byt prázdný.

Ovšem veškeré mé naděje se rozptýlily, když jsem překročila práh. Ze zadní části, z místa, kde se nacházely naše ložnice, zněla hlasitá rocková hudba, podbarvená infantilním ženským chichotáním. Protočila jsem panenky a schválně vchodovými dveřmi práskla, abych dala najevo svou přítomnost.

Zvuky ihned ustaly. O tři vteřiny později je nahradilo cvaknutí kliky.

„Oh, už jsi doma." Ano, byl to Luke. „Nevím, jestli by pro tebe nebylo lepší, kdybys ještě zůstala venku. S Kate to tady teprve rozjíždíme."

Můj pracně navozený klid vzal okamžitě za své. Provokoval mě! Supěla jsem. A pochybovala, že někde na světě existuje další člověk, jenž by mi pouhými několika slovy tak zvedal krevní tlak. Otočila jsem se po jeho hlase. Stál na rohu chodby, na sobě volné šedivé tepláky a upnuté bílé triko, v němž se mu rýsovaly svaly, a posměšně na mě zíral. S výrazem čirého uspokojení, s pocitem vítězství.

„Musíš se chovat jako idiot?" vyprskla jsem rozezleně. „Pořád a pořád dokola. Kde je ten třináctiletý kluk, co mě bránil ve škole a během psaní úkolů poslouchal písničky od Queen?"

Nehnul brvou, jak se říká. Ve tváři mu nezacukal jediný sval. Jen se na mě dál upřeně díval. A v momentě, kdy ke mně udělal první krok, se mu za zády objevila Kate. Pouze v hedvábné růžové košilce a s rozcuchanými vlasy. Okamžitě mě tupě bodlo u srdce. Statečně jsem se však držela, dokud se mu nepověsila na paži a svůdně se o něj neotřela. Tehdy mi došla veškerá trpělivost. Hystericky jsem se rozesmála a mávla k nim rukou. „Mně je úplně jedno, co tu hodláte provádět. Já si půjdu po svých." S tím jsem se sebrala, protáhla se kolem nich a vpadla do své ložnice dřív, než se mohla zhroutit veškerá stavidla mého sebeovládání.

Teprve tam jsem zhluboka vydechla. A právě když jsem uvěřila, že snad budu mít konečně klid, začala hudba znít znovu, brzy se k melodii přidalo i tlumené ženské sténání.

„A dost," zabručela jsem, rozrazila dveře a vrátila se do kuchyně. Ač jsem patřila mezi zaryté abstinenty, tehdy jsem poprvé v životě pocítila nutkavou potřebu opít se. Věděla jsem, ve které ze skříní se ukrývá plně zásobený bar. Zkusmo jsem na pumpě nastavila vyšší dávku inzulínu, abych udržela glykémii v normě, sáhla po whisky a třesoucími se prsty ji odšroubovala. Nesměla jsem nad tím příliš přemýšlet. Kdyby ano, najdu tucet důvodů, proč to nedělat. A večer by se nesl ve znamení utrpení, užírání a poslouchání odporných zvuků, linoucích se z Lukova pokoje. Pravděpodobně bych se udusila v slzách sebelítosti. Toho jsem se docela ráda ušetřila. I za cenu bolehlavu a houpajícího se žaludku ráno.

Měla jsem dojem, jako by mi první doušek spálil hrtan. Málem jsem couvla, ale právě tehdy Kate nahlas vykřikla. Což jsem nedala. Napila jsem se znovu a přála si co nejdřív odplout do hlubin alkoholového nevědomí.

* * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!