M.i.n.e // Luke Newton FF

- 60 -

Doufám, že se vám i tento díl bude líbit, moc děkuju za veškerou podporu, jste nejlepší! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Jak se však ukázalo, nemusela jsem říkat nic dalšího. Luke pochopil. Na půli úst zaklel, a když se mu z hrdla vzápětí vydralo útrpné zasténání, vyděšeně jsem se po něm ohlédla. Stále dokola si prsty projížděl vlasy a vypadal... naštvaně.

Bezděky jsem se schoulila do sebe. Nepřekročila jsem právě nějakou mez?

„Vidělas ji," opáčil nakonec překvapivě tichým hlasem, „a přesto sis mě vzala?"

V té chvíli se mi málem zlomilo srdce. Asi jsem nechtěla slyšet, co přijde dál. Nechtěla jsem, aby roztříštil na kusy tu křehkou stabilitu, do níž jsme se dostali. Pokrčila jsem proto rameny. „V té době už nebylo moc věcí, které by mě dokázaly překvapit."

Zasyčel. „Jo, já vím. Promiň."

Další pokrčení ramen. Mlčela jsem. Kdybych promluvila, hlas se mi zlomí pod tíhou emocí, které mě obalovaly. A to já nechtěla. Projednou jsem před ním toužila zůstat silná.

„S tou ženou, kterou jsi potkala, jsem nic neměl."

S obočím povytažením jsem se k němu obrátila. Nechala jsem pochyby prostoupit všemi rysy obličeje, aby mu došlo, že nevěřím jedinému jeho slovu.

„Přísahám," dodal naléhavě. „Byla to jedna z mých přítelkyň, to uznávám. Ale," zvedl prst do vzduchu, když jsem se nadechovala k námitce, „už před několika týdny jsem všechny svoje vztahy ukončil."

„Všechny?"

Naklonil se ke mně. „Všechny."

Nasucho jsem polkla a cítila, jak se mi do lící hrne krev. Celá jsem hořela. A myslím vážně úplně celá.

„Některé z nich, jak se ukázalo, si nechaly udělat klíče k mému bytu. Proto jsi tam na Sarah narazila. Vplížila se mi do ložnice a zřejmě doufala, že mě svede."

„A svedla?" Sotva dozněla poslední hláska, zpanikařila jsem. Ano, přesně tohle jsem si myslela, ale rozhodně se nechystala vyřknout svou pochybnost nahlas. Nechtěla jsem ukázat, že mě to zajímá. A rozhodně jsem nechtěla, aby z mého hlasu zaznívala tak syrová žárlivost!

Luke zkoumavě naklonil hlavu, oči mu potemněly. A koutky úst zacukaly, když se ke mně přibližoval. Tempo svého srdce jsem dávno přestala kontrolovat. „Ne. Vyhodil jsem ji, jen co se objevila na prahu."

„Jak ti mám věřit?"

Luke mě objal kolem pasu a velmi opatrně položil do postele. „Není nic, čím bych dokázal, že mluvím pravdu. Ale mluvím, vážně. A přiznám se ti ještě k něčemu." Vtiskl mi rychlý polibek na rty a vzápětí se mi pronikavě zahleděl do očí. „Od chvíle, co jsme se jako dva viktoriánští šlechtici políbili v dílně Bridgertonových, jsem se na jinou ani nepodíval. A už vůbec s žádnou nespal."

„Luku, tohle..."

„Já vím, že ti to zní nesmyslně," přitiskl si mé tělo blíž k sobě, „mně vlastně taky, ale opravdu ti nelžu. Pořád jsem na tebe myslel. Každou minutu. Dohánělas mě k šílenství..."

Tehdy přišla ta chvíle. Vhodná chvíle na všechno se zeptat. Chtít všechno vědět. Ujasnit si týdny uplynulé od našeho opětovného shledání na letišti. Ale já stále neměla odvahu. Tak dlouho jsem toužila po Lukově náklonnosti... Ještě jsem nebyla připravena se jí vzdát.

„Teď už tě k šílenství nedoháním?" zvedla jsem ruku a pohladila jej po tváři. Luke slastně přivřel oči. „Doháníš. Jen trošku jiným způsobem..."

Byla bych jistě zčervenala, kdyby mě právě tehdy nezačal lechtat a prostor nenaplnil můj lehce hysterický zvonivý smích.

„Dost, prosím!" křičela jsem a zmítala se pod ním. „Luku, no tak!"

„Dej mi pusu a nechám toho."

„Oukej, fajn!"

Útoky jeho hbitých prstů rázem přestaly. Zadíval se mi do očí, rty mu ozdobil široký uspokojený úsměv. „Tak se mi to líbí. Hodná holka..." S tím překonal i zbývající vzdálenost, jež nás dělila, a své rty přitiskl na mé.

Jako by se přede mnou znovu objevil úplně jiný svět. Svět plný nádhery, lásky, všeobjímající naděje a nepřestávajícího smíchu. Snad poprvé v životě jsem se cítila... doopravdy šťastná. Díky němu.

Když naše spojení přerušil, odtáhl se ode mě a znovu se mi upřeně zahleděl do očí. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že mi do života vstoupila tak... neuvěřitelná žena. Mám obrovský štěstí."

Opětovně jsem zčervenala. Opravdu netuším, pokolikáté toho dne už. Ale upřímně jsem se ani nenamáhala s počítáním. To bylo vedlejší. Nehledě na to, že jsem se doopravdy nedokázala soustředit na nic kromě Lukových doteků. Jeho polibků.

Místo odpovědi jsem mu však jen hravě prohrábla vlasy.

Ještě chvíli jsme tam spolu leželi, když tu si Luke povzdechl. Střelil pohledem k nástěnným hodinám a vzápětí mi s toužebným zasténáním zabořil tvář do hrudi. „Musím do studií. Odpoledne natáčíme. Ale nejradši bych tu s tebou celý den zůstal."

Srdce mi párkrát prudce klopýtlo.

„Pojď se mnou!" vzhlédl náhle tak prudce, až jsem sebou škubla. „Prosím. Až skončíme, vezmu tě na dobrou večeři."

Nestačila jsem se divit. Vážně se všechno úplně převrátilo! Najednou se zdálo, jako by Luke netoužil po ničem jiném než trávit se mnou čas. Nevěděla jsem, zda si na to dokážu zvyknout. Ty dlouhé týdny napětí mezi námi se nedaly jen tak vymazat. Luke mnou na začátku silně pohrdal, to bylo nepopiratelné. A najednou se se mnou miloval, vařil pro mě a chtěl mě brát na natáčení. Měl snad falešný sňatek až takovou moc? Ale proč by se tak choval, když nás nikdo nemohl vidět?

Ze všeho mi šla hlava kolem. Ovšem ani dál jsem se nehodlala na nic ptát. V tomhle ohledu mě strach naprosto paralyzoval.

„Luku," ošila jsem se, „já ještě... nejsem úplně připravená ukázat se na veřejnosti. Včera odpoledne venku čekala horda novinářů. Taktak jsem se jim vyhnula, Ian mě místo tady musel vysadit u mamky, jinak by mě rozcupovali na kousky."

Zeširoka rozevřel oči. „Proč jsi mi nezavolala?"

Odkašlala jsem si. „Promiň, ale z té chaty ses... vypařil. Nemůžeš mi vyčítat, že jsem se tě nesnažila kontaktovat." Nechtěla jsem znít tak rozhořčeně, pokoušela jsem se svou nelibost zkrotit, ale má snaha se ukázala jako naprosto marná. A Luke si toho všiml taky. Bolestně se ušklíbl, jako by se řízl o nůž, a pohodil hlavou. „Jo, trefa. Petru, promiň. Ta naše svatba zbořila všechny stěny, které jsem si v sobě vystavil, potřeboval jsem to... zpracovat."

Přejela jsem si dlaní po obličeji. Ne, nesměla jsem se ptát.

„To každopádně nemění nic na tom," navedl řeč zpět k původnímu tématu, za což jsem mu byla vděčná, „žes mi zavolat měla. Nechci... Nechci, aby se ti něco stalo. Takže odteď, kdykoli budeš mít pocit, že se něco děje, se mi ozveš. Ano?"

Jeho starostlivost mi připadala roztomilá. Možná až... dojemná. Červenala jsem pod ní jako malá školačka.

„Slib mi to."

Pousmála jsem se. „Dobře. Slibuju."

* * * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =) A pro vaši lepší orientaci jsem jej umístila i !!! SEM DO KOMENTÁŘŮ !!! ♥
→Děkuju, mám vás ráda!