M.i.n.e // Luke Newton FF

- 57 -

Miluju vás za tu úžasnou podporu! Děkuju. Z celého srdce ♥ Snad se vám příběh bude i nadále líbit ;o)

* * * * * * * * * * * * * * *

Ve středu ráno mi došlo, že bych se nejspíš měla vrátit. Nemohla jsem se na venkově schovávat donekonečna. Byla jsem dospělá, sakra! Oba jsme byli. Ale když se tak nechoval Luke, musela jsem já. Rychle jsem si tedy pobalila věci a zavolala na číslo, které Luke uvedl ve svém dopisu. Přiznávám, toho prvního dne večer jsem jej narovnala a položila na stůl na ložnici. Samozřejmě čistě kvůli poznamenanému kontaktu.

Hovor zvedl jakýsi muž. Měl mladistvý hlas a působil rozvážně. Nemusela jsem se ani představovat. Zřejmě znal mé číslo a měl od Luka jasné instrukce, jak postupovat, až mu konečně zavolám. Slíbil, že do dvaceti minut dorazí, a poté se se mnou rozloučil.

Rozhodla jsem se počkat na něj venku. Naposledy jsem zkontrolovala celý domek, poté zamkla a klíč vsunula do kapes džínů. Obloha byla plná těžkých šedých mraků, ve vzduchu jsem cítila vlhkost. Zatím nepršelo, přesto jako by počasí perfektně odráželo mou náladu. Která byla mizerná. Nechtělo se mi vracet do Londýna. Ale stále dokola jsem si opakovala, že skutečně nemůžu mimo civilizaci zůstat napořád.

Bohužel.

Konečně na příjezdové cestě zabrzdilo velké černé SUV, z něhož hbitě vyskočil postarší muž s dlouhými šedivými vlasy a plnovousem stejné barvy. Vypadal trochu jako čaroděj z pohádky. Nebo Gandalf z Pána prstenů. Měl veselé hnědé oči a široký úsměv, okamžitě jsem k němu pocítila sympatie. „Dobrý den, paní Newtonová!"

Rty se mi stáhly do křečovitého úšklebku. To bylo poprvé, kdy mě někdo takto oslovil. Měla bych si asi pomalu zvykat...

„Jsem Ian Reynolds," představil se. „Doufám, že nečekáte dlouho," přeběhl ke mně a vzal mi z ruky kufr. Výraz čirého děsu v mé tváři naštěstí nijak nekomentoval. Za což jsem mu byla vděčná. „Narazil jsem cestou na nehodu, musel jsem počkat, než policie úsek zprůjezdní."

„To je v pořádku," potřásla jsem hlavou a nervózně si propletla prsty před tělem. „Já vlastně... nikam nespěchám."

Muž směrem ke mně zkoumavě naklonil hlavu a upřeně se na mě zahleděl. O něčem uvažoval. Ať se mu však hlavou honilo cokoli, mlčel. Jen mi věnoval povzbudivý úsměv, jako by věděl, že přesně to potřebuju, otočil se na patě a vykročil zpět ke svému vozu. Bez váhání jsem jej následovala. A nechávala za sebou vzpomínku na tu nejkrásnější noc, jakou jsem za třicet let prožila.

„Jste si jistá," promluvil muž po několika hodinách jízdy, během nichž ve voze panovalo hluboké ticho, „že je tohle správná adresa?"

Vytrhla jsem samu sebe z trýznivých myšlenek a vzpomínek a zahleděla se z okénka. Zpomalili jsme, ale nezastavili ani neodbočili na parkoviště, patřící k našemu bytovému komplexu. Ihned mi došlo proč. Na chodníku se tísnily desítky novinářů s připravenými diktafony a profesionálními fotoaparáty. Strkali do sebe, natahovali krky a neustále se ohlíželi. Intuitivně jsem se na sedadle skrčila. Připomínali mi dav připravený k lynčování! Nadechla jsem se a sykla k muži. „Jeďte dál, prosím!"

Na nic se neptal. Jen mlčky přikývl a šlápl na plyn.

Nejradši bych úpěla. Zřejmě se dozvěděli o naší svatbě. A měli spoustu otázek. Čemuž jsem se nedivila. Bylo jen otázkou času, než se informace rozkřikne. Dala bych ruku do ohně za to, že kdybych si otevřela internet, vyskočí na mě tucty řvoucích titulků: LUKE NEWTON SE V TAJNOSTI OŽENIL! nebo HVĚZDA BRIDGERTONOVÝCH DO TOHO PRAŠTILA. PÁR SE VZAL BEZ ÚČASTI VEŘEJNOSTI.