M.i.n.e // Luke Newton FF

- 59 -

DĚKUJU VÁM, JSTE BÁJEČNÍ! ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Ta noc byla snad ještě krásnější než naše svatební. Tehdy jsme už nikam nespěchali, užívali si blízkosti toho druhého, objevovali, poznávali, beze slov si slibovali a ony sliby stvrzovali polibky.

Když jsme poté, velmi pozdě k ránu, leželi a mlčky se na sebe dívali, unavení, s propletenými končetinami a tvářemi blízko sebe, cítila jsem lásku tak silnou, až mi oči plnila slzami.

„Teď, v mé náruči," pohladil mě hřbetem ruky po tváři, aniž by ode mě odpoutal svůj pohled, „jsi ještě krásnější než kdy dřív."

V žaludku se mi zatřepotal zvláštní plamínek. Já mu to tehdy... věřila. Opravdu věřila. Ozývala se ve mně touha. Chvěla jsem se, mé srdce poskakovalo. Rostlo ve mně něco dosud nepoznaného. Luke se na mě díval, jako by mě skutečně viděl. Mou podstatu. Mou duši. Nespatřovala jsem v něm žádný odpor, žádnou nechuť. Právě naopak. Kdybych své obranné hradby spustila úplně, snad uvěřím, že se do mě začíná zamilovávat. Ale navzdory našemu sňatku a dvěma případům, kdy jsme spolu strávili noc, jsem si nedokázala připustit, že by si jeho chladné srdce získala žena jako já. Zcela se vymykající těm, které se mu objevovaly po boku. Měl specifický vkus. Miloval přece dokonalost.

Tehdy jsem dost možná měla nejlepší a jedinou příležitost začít se konečně ptát, ujasnit si vše, co mě tížilo, ale zjistila jsem, že nemám sílu. Nechtěla jsem ničit onen nádherný moment, jejž jsme prožívali. Bála jsem se, že je posledním. Že... Že už nikdy neucítím teplo jeho těla. Proto jsem se k němu místo odpovědi natáhla a políbila ho.

Nemusím snad dodávat, jak má iniciativa skončila. Jistě si to každý dovede představit sám.

Usnuli jsme prakticky až za bílého dne. Svět venku se, na rozdíl od nás, již dávno probudil, světlo pronikalo do místnosti obrovskými nezatemněnými okny a my se s Lukem celou plochou našich těl dotýkali. Objímali jsme jeden druhého a upínali se ke vzájemné blízkosti.

Když jsem konečně se značnou námahou rozlepila ztěžklá víčka, ukazoval budík na nočním stolku půl jedenácté dopoledne. Zívla jsem a obrátila se na záda, uvědomujíc si tehdy silněji než po první společné noci, že se mnou v posteli Luke neleží.

Tiše jsem zasténala a bezděky se roztřásla jako osika ve větru. Nechtěla jsem to zklamání zažívat znovu! Neměla jsem na něj dost sil. Připadala jsem si slabá, odevzdaná, emočně jsem se v posledních hodinách vydala ze všeho. Na hrudi mi navíc seděla tak neskutečná tíha, že mi až znemožňovala dýchat.

Chystala jsem se právě vstát a vrátit se k sobě, na Lukově „území" jsem dál zůstávat nehodlala, když tiše vrzly dveře. S úlekem jsem se k nim obrátila, přitiskla si na hrudník peřinu, abych zůstala skrytá, a s očima vytřeštěnýma sledovala, kterak můj manžel vchází do ložnice. Vypadal nesmírně přitažlivě. Měl na sobě pouze šedivé tepláky a vlasy mu v ledabylém rozcuchu trčely do všech stran. V rukou navíc držel velký proutěný tác, jemuž dominovala váza plná nádherných slunečnic.

„Dobré ráno," věnoval mi láskyplný úsměv, když si všiml, že jsem vzhůru. Odložil tác na matraci, usedl a vtiskl mi rychlý polibek na rty. Choval se jako úplně nový člověk. „I když jsme si v noci moc spánku neužili," zamrkal, v hlase se mu odrážela lehká provokace a z očí svítilo šibalství, „doufám, že sis trošku odpočinula."

Neodpovídala jsem. Zapomněla jsem totiž, jak se používají hlasivky. A tak jsem na něj jen velmi inteligentně zírala. Jednal se mnou s naprostou samozřejmostí. Jako by to, co se mezi námi stalo, bylo naprosto normálním vyústěním našeho (ne)vztahu. Skutečně v tom nespatřoval nic zvláštního? Nic... nepochopitelného?