M.i.n.e // Luke Newton FF

-40-

Já vás zbožňuju (nejen) za to, jakou mi neustále dáváte podporu! Děkuju, drazí moji ♥ Kdybyste se chtěli se mnou jakkoli spojit, můžete to udělat buď tady ve zprávách, nebo přes Facebook, kontakt připojuji dole ♥ MÁM VÁS RÁDA!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

Museli jsme během následující hodiny oba usnout. V jedné chvíli jsme totiž na obrazovce sledovali čerstvě narozené slůně a v té další... nebylo nic. Jenom nevědomí. Upadla jsem do osidel překvapivě hlubokého spánku. Místo abych se ošívala či sebou házela, odpočívala jsem v naprostém klidu a takřka bez hnutí.

Rozlepila jsem víčka, až když svět za okny nepatrně potemněl. Stále jsem vnímala slabé bubnování deště do oken, ale už to nebyla ta průtrž mračen z odpoledne. Slabě jsem zívla a instinktivně se chystala na pohovce posadit, když mi došlo, že se v průběhu odpoledne změnilo i něco jiného než počasí.

Naše poloha. S úděsem jsem si uvědomila, že už neležím na zádech. Kdepak. Spala jsem na boku. Což by samo o sobě nebylo nijak zlé, kdyby se mi k zádům netisklo Lukovo tělo a jeho ruka mě neobjímala kolem plných boků. Obličej mi navíc bořil do vlasů, vnímala jsem na šíji jeho horký dech a při každém takovém záchvěvu mi podél páteře přeběhl mráz. Jak snadné by bylo podlehnout iluzi, že ležím v náruči muže, který ke mně cítí něco jiného než zášť.

Pohnula jsem se, přesvědčená, že se ze sevření Lukových paží dostanu, aniž bych jej vzbudila, ale kdykoli jsem se pokusila, jeho objetí zesílilo, rty zamumlaly cosi nesrozumitelného, a má snaha tak vyšla naprázdno. Proto jsem se vzdala. Dokázala jsem se jen lehce zavrtět a nepatrně pootočit hlavu. Při pohledu do jeho spící tváře se ve mně cosi pohnulo. Málem fyzicky jsem vnímala, jak mi v hrudi narůstá láska. Láska k němu.

Povzdechla jsem si a tvář znovu odvrátila. Asi jsem se už smířila s nicotnou úlohou v jeho životě. Co jiného mi zbývalo?

Odolala jsem nutkání rozesmát se z plných plic. Jaký posun jsem za pouhých pár dní udělala...

Když jsem se probudila podruhé, ležela jsem na pohovce sama. Přikrytá teplou vlněnou dekou. Déšť ustal, venku panovala neprostupná tma a já usoudila, že je zřejmě hluboká noc. I s ohledem na kručící žaludek, který se dožadoval něčeho k zakousnutí. Záměrně jsem se zdržela uvažování o tom, kdy a kam Luke odešel. Brala jsem společně strávené chvíle jako nutnost. Či z nouze ctnost, jak se říká. Nic jsem nečekala a v jeho jednání neshledávala žádné hlubší významy.

Zívla jsem a opatrně se na pohovce vytáhla do sedu. Cítila jsem se zvláštně. A v momentě, kdy mi oči padly na konferenční stolek, se mě zmocnil i zmatek. Stál tam proutěný tác se skleněnou konvicí plnou čaje, několik tvarohových koláčků a ovocný salát.

Nechápavě jsem mrkala, naprázdno otevírala a opět zavírala ústa a snažila se pochopit, na co se mé oči dívají. Občerstvení? Pro mě?

Ležel tam i vzkaz. Třesoucí se rukou jsem po něm sáhla a rozložila jej. Byl psán překvapivě úhledným rukopisem se spoustou oblých křivek. Zhluboka jsem se tedy nadechla a pustila se do čtení. „Nedělej si o mě starost, jsem v pořádku. Jen jsem potřeboval na chvíli vypadnout. Děkuju za všechno. Připravil jsem ti něco k zakousnutí, určitě máš hlad. A neboj, koláčky jsou bezlepkový ;) Luke"

Papír v mých rukou skrápěla slza. Jen jedna. Obsahovala ale všechnu bolest, frustraci i tužbu, které se uvnitř mě skrývaly. Opravdu jsem snad byla radši, když se ke mně Luke choval odtažitě. Aspoň mě tolik nemátl.

* * *

Následujících pár dnů uteklo jako voda. Vše kolem mě ubíhalo rychlostí světla, neuvědomila jsem si snad jedinou prožitou hodinu. S Lukem jsme se míjeli, sotva se potkávali, měla jsem dojem, jako bychom se jeden druhému snad až vzájemně vyhýbali. A když už jsme na sebe v jeho bytě narazili, neslo se to ve znamení rozpačitosti. Ono společné odpoledne změnilo víc, než jsem byla ochotná si připustit. Letmo jsme se pokaždé pozdravili, dali si záležet, abychom se vyhnuli očnímu kontaktu, a šli si po svých. Trávila jsem hodně času s mamkou, Anne nebo Nicolou a rozhovory o Lukovi zatvrzele bojkotovala. Právě díky Anne jsem si dokonce našla práci, což pro mě představovalo obrovskou vzpruhu. Přijali mě v největší městské knihovně, kde jsem měla pomáhat s pořádáním kulturních akcí, přednášek či autogramiád. Připustila jsem si, že se můj život konečně začíná obracet k lepšímu, a byla poprvé od doby příletu do Londýna relativně spokojená.