M.i.n.e // Luke Newton FF

-14-

Miluju vás! A miluju vás ještě víc za to, že se sem pořád vracíte. Děkuju! ♥ Užijte si dnešní díl a prosím, nechte mi komentář ;o) 

* * * * * * * * * * * * * *

Usmála jsem se a hrdinně se k němu obrátila. Nesnášela jsem, že mě ten vnitřní hlásek v mysli neustále ponoukal, abych se mu pokoušela zavděčit. Vylepšit svůj obrázek i dojem, který si z našich interakcí odnesl.

Luke se s očima doširoka rozevřenýma díval na hostinu, již jsem připravila na lince, a poté svou pozornost přesunul přímo na mě. Měla jsem pocit, jako bych z jeho tváře vyčetla uznání. „Tos připravila ty?"

Přikývla jsem. „Nemohla jsem spát. Doufám, že to nevadí. Že jsem nebyla moc troufalá..."

Uznání se změnilo ve zmatek. „Troufalá? To přece... Vždyť je to i tvůj domov."

Sklopila jsem obličej k zemi a nechala přes něj spadnout pramen vlasů. Netoužila jsem, aby mi viděl do tváře. Aby pochopil, co se mnou každé jedno slovo dělá. „Ale ne opravdový. Nechci se tu chovat jakkoli nevhodně. Nechci ti... vstupovat do cesty."

Chvíli mlčel, neodpovídal. A já po celou dobu zírala do podlahy. Tak zatvrzele, až mě začalo bolet za krkem. Navíc jsem v každém póru svého těla cítila, že si mě upřeně prohlíží. Měla jsem tendenci neustále se vrtět.

„Ujišťuju tě," zareagoval nakonec odtažitě a velmi chladně, „že si tu můžeš dělat, co uznáš za vhodné."

Jeho tón byl jako tupý úder přímo do žaludku. Zajímalo by mě, zda si své chování uvědomoval. Zda mě zraňoval úmyslně. Třeba to byla součást jeho pohrdání. Součást toho, jak povýšeně mě vnímal. Třeba do sebe ve finále všechno dokonale zapadalo a já jen nebyla schopná to pochopit...

Rozhodla jsem se však žádnou ze svých domněnek nerozebírat. Místo toho jsem mu nabídla olivovou ratolest. Vzhlédla jsem a zkusila na moment zapomenout na veškeré své pocity. Letmo jsem se usmála. „Máš hlad?"

Překvapeně zamrkal.

„Uvařila jsem toho dost pro nás oba."

Očekávala jsem, že rázně odmítne. A vlastně bych to i uvítala. Nedovedla jsem si představit sebe a jeho u jednoho stolu. Snad bych i radši, kdyby si naložil snídani na talíř a šel si po svých, avšak on se k mému nesmírnému překvapení zeširoka usmál. „Mám příšernej hlad."

„A..." polkla jsem nervózně, „posadíš se?"

Nezaváhal ani na vteřinu. „Moc rád."

...

„To neudělal!" položila jsem si dlaň na ústa, když jsme po jídle seděli u stolu a popíjeli silnou černou kávu.

„Udělal," zazubil se a předloktími se opřel o naleštěnou dřevěnou desku. „Jonathan Lukovi schoval kostým jen proto, že potřeboval z natáčení odejít dřív, a když se Lukův kostým nenašel, scéna se odložila a on mohl zmizet. Měl to perfektně vymyšlený!"

„A kam ho ukryl?"

Jeho úsměv se rozšířil. „Do stodoly ke koňskému hnoji."

Vyprskla jsem smíchy, nemohla jsem si pomoci. Ta historka z natáčení Bridgertonových, již mi právě vylíčil, mě nesmírně pobavila. Navíc maličko povolila okovy mého srdce, uvolnila sevření kolem duše a já se mohla o něco lehčeji nadechnout.

Až po chvilce mi došlo, že se směju sama. Což bylo zvláštní. Luke se přece uculoval taky... Otevřela jsem proto oči, jež jsem pod vlivem veselí nevědomky pevně tiskla k sobě, a spatřila před sebou jeho soustředěný obličej. Celou dobu, co jsem se chechtala jako šílená, mě pozoroval... Vyvolalo to ve mně rozpaky. Byla jsem totiž přesvědčená, že v tom nejsilnějším záchvatu veselí vypadám jako úplný idiot. Rudá, zardělá, navíc zněl můj smích vždycky neuvěřitelně zvláštně. Doma mi přátelé tvrdili, že je nakažlivý. Ale copak jsem mohla doufat, že to právě on bude vnímat stejně? V každém dalším okamžiku jsem u něj musela klesat níž.

Úsměv mi úplně ztuhl na rtech. Najednou se opětovně vynořili všichni strašáci, které jsem během snídaně tak snadno potlačovala. Opanovali můj rozum i emoce, dokázala jsem se soustředit jen na to špatné, co ve mně Luke viděl.

Uběhlo pár vteřin, kdy jsme se na sebe jen upřeně dívali. Měla jsem podezření, že se mi oči lesknou slzami, ale odmítala jsem o nich přemýšlet, jelikož jinak bych se zřejmě přestala kontrolovat, což jsem nechtěla. Byla jsem unavená ze svého slabošství, musela jsem v sobě najít sílu. Proto jsem se zhluboka nadechla a napřímila ramena, připravená odvrátit tvář, ovšem vtom Luke otevřel ústa. Nestačil však říct nic, ani jednu hlásku, přerušilo jej totiž naléhavé zvonění jeho mobilního telefonu.

Sáhl do kapsy a zamračil se na displej. „Mamka volá. Snad se nic nestalo..."

Srdce mi prudce tlouklo, když hovor přijímal. Permanentní stres uplynulých dní se na mně ošklivě podepsal, začala jsem být lehce paranoidní. „Ahoj mami. – Co? – Eh, jasně. – To bychom určitě mohli. – Spíš dopoledne, odpoledne mám tiskovku k Bridgertonovým. – Dobře, jasně. Do hodiny jsme tam."

Jen co zavěsil, tázavě jsem zvedla obočí. Mluvil v množném čísle. Ať se s Anne bavili o čemkoli, zřejmě se to týkalo i mě.

* * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!