M.i.n.e // Luke Newton FF

-20-

Doufám, že se vám bude román i nadále líbit! Já ho miluju, strašně si jeho psaní užívám ♥ A je mi velkou ctí, že se mezi vámi najdou tací, co k němu chovají stejnou náklonnost jako já... Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Ne, nevěřila jsem mu. Ale nedala své skutečné pocity najevo. Místo toho jsem se na něj vděčně usmála a potřásla hlavou. „Díky..."

„Myslím to vážně."

Uhnula jsem pohledem a setkala se s Jonathanovýma očima, v nichž mu tančily rozverné plamínky. Stačil jediný pohled do jeho tváře, aby se mi duše v těle zatřepotala. Z toho muže sálala neskutečně pozitivní energie. Navíc se stále usilovně zubil a mně hlavou proběhlo, jak obrovská škoda pro ženské pokolení je, že se mu líbí chlapi. Nejenže vypadal mile, ale byl navíc nesmírně atraktivní.

„Máš nádhernej úsměv," pronesl bez mrknutí oka. „Luku, proč jsi nám neřekl, jak krásnej úsměv tahle holka má?"

Zčervenala jsem jako pivoňka. A i když mě jeho kompliment zahřál u srdce, zároveň ve mně vyvolával i smutek. Pověděl jim o mně Luke vůbec něco pozitivního? Hezkého? Nemusel se zrovna rozplývat nad mým vzhledem, to bych po něm ani nechtěla, když jsem věděla, co si o mně myslí, ale jedno pěkné slůvko by jej přece nezabilo. Nebo ano?

„Děkuju," vyhrkla jsem nakonec, když se oslovený neměl k žádné reakci. Nedivila jsem se. Na jeho místě bych také nevěděla co říct. Rozhodla jsem se promluvit především proto, abych ochránila sebe a svoje srdce předtím, než jej Luke znovu zadupe do země. Což by jakoukoli odpovědí bezpochyby udělal.

Naštěstí právě tehdy na kluky zavolal kdosi ze štábu. Využila jsem momentu rozptýlení a stáhla se o kousek dál, k hloučku živě si povídajících slečen, které v rukou držely kelímky ze Starbucks.

„Ahoj!" poklepal mi znenadání někdo na rameno. Nadskočila jsem překvapením a rychle se obrátila. Culila se na mě malá baculatá blondýnka oblečená ve slušivém bílém kostýmku, v níž jsem okamžitě poznala Nicolu Coughlan, ženu, která v Bridgertonových představovala Penelope, Lukovu partnerku.

„Musela jsem se prostě přijít seznámit. Viděla jsem, žes přišla s Newtonem," věnovala mi spiklenecké zamrkání, „což se často nestává."

„Jak to myslíš?" opáčila jsem zvědavě. To mě zaujalo.

Nicola si dramaticky odkašlala. „On si na pracovní akce svoje objevy nevodí. Jakože nikdy," zagestikulovala rukou. „Takže mi dovol, abych se představila. Ehm," napřáhla ke mně ruku, „Nicola Coughlan, moc a moc mě těší!"

Její bezprostřednost si mě okamžitě získala. Něco mi říkalo, že si budeme rozumět. Úsměv jsem jí oplatila a její dlaň přijala. „Petra, jméno mé. Ráda tě poznávám."

„Petra?" vyskočilo jí obočí výš. „To není v Anglii úplně typické jméno."

„Moji rodiče jsou původem z Čech. Těsně po svatbě odešli sem, ale když mi bylo třináct, taťka dostal pracovní nabídku ze své domoviny, tak jsme se tam vrátili."

„Proto máš tak zajímavý přízvuk!"

Trhla jsem rameny a letmo se pousmála.

„Jak dlouho s Lukem chodíš?"

Zčervenala jsem a rozpačitě se kousla do spodního rtu. No... Tak tuhle část jsme jaksi nedomysleli. Vůbec jsme se nedomluvili, co povíme lidem. Nevytvořili si žádnou věrohodnou historku!

Namáhavě jsem polkla a ruce spojila před tělem. „Chvíli. Ale známe se mnohem déle. Od malička."

„Musíš pro něj být výjimečná, když tě přivedl sem," usmála se bez jakékoli stopy po falši či sarkasmu.

Div jsem nezasténala pod náporem bolesti, jež mě zachvátila. Skoro mě srazila na kolena. Výjimečná pro Luka... Jeden by se tomu vysmál, kdyby mohl. Dál od pravdy už být Nicola nemohla. Och, jak strašně to bolelo. Stále. A nějak pořád víc.

Naštěstí právě tehdy odvolali i ji. S příslibem, že se vrátí, jakmile to půjde, odběhla a já osaměla. Nevadilo mi to, neměla jsem s tím žádný problém. Vlastně jsem chvíli klidu uvítala. I když po mně vedle stojící skupinka dívek házela zvědavé pohledy se špetkou pohrdání. Neustále si cosi šuškaly, těkaly pohledy mezi mnou a hereckou grupou za mými zády a já dokázala docela dobře odhadnout, co rozebírají. Jaký vztah mám k Lukovi. Jestli spolu opravdu chodíme. Jak se mnou může chodit!

Při letmém pohledu jejich směrem mě ani jediná úvaha nepřekvapila. Všechny čtyři byly vysoké, štíhlé, s dokonalým make-upem a krátkými šatečky. Jako by vypadly ze stránek módních magazínů. Nezastírám, představovaly typ žen, s nimiž si muže jako Luke veřejnost představovala. Nechtěla je vidět s někým mně podobným. To v jejich myslích nešlo dohromady.

Vlastně jsem jim nic nemohla vyčítat. Takhle byla společnost zkrátka nastavená.

. . . .

Nakonec jsem se během odpoledne seznámila s velkou částí Lukových kolegů. Proudili ke mně v zástupech, připadala jsem si jako vzácný muzejní exponát, na nějž se lidé chodí ze zvědavosti dívat. Brzy mě bolela čelist od křečovitých úsměvů, hlava třeštila z přemíry informací a oči pálily, jak jsem se snažila zadržet v nich slzy. Zjevně to byl svátek, když si s sebou Luke někoho přivedl, a každý chtěl objekt jeho „touhy" poznat.

Všechny kroky do Lukova světa – proniknutí hlouběji mi do srdce vrazilo další nůž. Bála jsem se, že si jeho život oblíbím, že do něj jedna má část zapadne a pak, až o vše přijdu, mě to... zničí.

Kolem čtvrté se objevil i on. Po tom, co zhasla i poslední kamera. Co cvakl poslední fotoaparát. Bylo zajímavé sledovat, jak probíhá taková velká tisková konference, myslím, že obyčejnému smrtelníkovi se o něčem podobném ani nezdá.

„Omlouvám se," vydechl se zčervenalými tvářemi, „že jsem tě nechal tak dlouho čekat. Trochu se nám to tam," mávl rukou za sebe, „protáhlo."

Zkřížila jsem paže na prsou a usmála se. „To nic, v pohodě. Ani chvilku jsem se tu nenudila."

Kupodivu mi úsměv oplatil a poté se ke mně nepatrně naklonil. „Vedla sis dobře."

Trochu jsem naježila. Pochvala? Ještě by mě mohl poplácat po hlavě, aby to bylo kompletní... Jelikož jsem však nechtěla dělat žádné scény, spolkla jsem všechny poznámky a jen trpělivě čekala, jak bude pokračovat.

„Všichni si tě ihned oblíbili, přesně jak jsem říkal..."

Prohrábla jsem si vlasy a snažila se nedat ve tváři najevo žádné rozpaky. I když, Bůh ví, jsem jich cítila mraky.

„Ptali se mě na náš vztah."

Tři vteřiny ticha. „Mě taky."

„Řekla jsem," polkla jsem ten tuhý knedlík, jenž mi vyrostl v krku, „že se známe odjakživa, ale chodit – ehm – chodit jsme spolu začali nedávno."

V očích mu blesklo uznání. „To jsem pověděl taky."

* * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!