M.i.n.e // Luke Newton FF

-19-

Jsem hrozně šťastná, že se mezi vámi našli tací, kteří si tento příběh zamilovali. Mě jako autorku to strašně baví! ♥ Děkuju, užijte si dnešní část, mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * *

Když dlouhou dobu mlčel, střelila jsem po něm postranním pohledem. Seděl natočený ke mně, ruce poklidně složené v klíně a s lehce našpulenými rty na mě zíral. Jiné slovo pro jeho výraz ani použít nemůžu. Dosti upřeně, bez mrknutí, tak, až jsem měla dojem, jako by viděl do nejzazších částí jak mého srdce, tak mysli. A to mě děsilo. Představa, že by mi mohl nahlédnout do myšlenek, byla příšerná.

„A-asi bychom měli jít, ne?" zašátrala jsem poslepu po klice od dveří. Ta tíseň, vznášející se v prostoru vozu, se pomalu stávala nesnesitelnou. Luke mě od rána dostával do prekérních situací. Uvědomoval si to vůbec?

Vystoupila jsem z auta dřív, než stačil cokoli říct. Jakmile se má noha dotkla chodníku, pokusila jsem se zacílit své soustředění na chladný osvěžující vánek, jenž mě hladil po lících, a nádhernou scenérii, skrývající se za nevysokým plotem z tmavého tepaného železa. Těšila jsem se na to, že strávím odpoledne procházkami po dlážděných cestách, vnímáním vůní, dotýkáním se rostlin kolem. A byla jsem také přesvědčená, že mě Luke nechá jít si po svých a nebude toužit po žádných velkých akcích.

„Fajn," objevil se mi náhle po boku. Natolik jsem se ponořila do vlastních myšlenek, až jsem absolutně nepostřehla zvuk otevírajících se dveří. „Připravena?"

Zavrtěla jsem rázně hlavou.

Luke se pobaveně zasmál a překvapivě sebejistě mě chytil za ruku. Škubla jsem sebou a se zasyčením „Co to děláš?" se mu pokusila vytrhnout, ovšem on mě nepustil. Ne že bych po jeho doteku netoužila, to rozhodně ne, jen jsem věděla, že není správný.

„Zapomnělas?" procedil na půli úst. „Musíme všechny přesvědčit, že jsme pár."

Bolestně jsem se ušklíbla a zhluboka vydechla. „Pravda. Na tuhle povinnost se zapomenout nedá."

Neodpověděl. Mlčel, a zatímco uhýbal pohledem, usilovně si kousal spodní ret. Naštěstí mě dalších postřehů ušetřil. Potřásl hlavou a vykročil podél plotu. Bezvládně jsem za ním klopýtala, a přestože ve mně všechno křičelo po tom, abych vzala nohy na ramena, zůstala jsem s ním. Jednou jsem se k té šílenosti propůjčila, tak musím trpět.

Ocitli jsme se před zadní klenutou branou obrostlou planými růžemi, u níž postávala parta osvalených holohlavých bodyguardů. Šel z nich respekt, z jejich postoje a pevně sevřených rysů tváře jakbysmet. Bezděky jsem se trochu stáhla do sebe a nechala vše na Lukovi.

„Dobré odpoledne, pane Newtone," kývl ten stojící z našeho pohledu vlevo a očima vzápětí sklouzl ke mně. „Slečno."

„Tohle je Petra," představil mě a povzbudivě mi stiskl ruku. „Je tu se mnou."

Zvědavost jim z tváří přímo křičela, ale moudře drželi jazyk za zuby. Oba dva. Za což jsem jim byla vděčná.

Mlčky kývli a nechali nás projít.

Teprve na cestě uvnitř zahrady mi ze srdce spadl ten největší balvan. Dokud jsem si neuvědomila, že to zřejmě zatím nebyla ta nejhorší zkouška. Pak se zátěž na mou hruď vrátila.

Zabočili jsme doleva a otevřela se nám ta nejneuvěřitelnější scenérie, jakou jsem si v botanické zahradě vůbec dokázala představit. Na plácku, do nějž se sbíhala většina tamních chodníčků, stála nádherně vyřezávaná dřevěná pergola, obrostlá v sezóně jemnými barevnými kvítky. Nyní zářila popínavou zelení, uvnitř byl umístěn jeden dlouhý stůl s bílým ubrusem a velkými jmenovkami. Mířilo na ni deset velkých reflektorů, několik kamer a kolem pobíhali vytížení lidičkové s obrovskými sluchátky na krku. Jako bych se ocitla v mraveništi.

„Luku!" ozvalo se náhle. „Konečně! Už jsme mysleli, že nás necháš ve štychu."

Sevřela jsem čelist a s obavami se zahleděla před sebe. Srdce mi ihned v panice klopýtlo. Musela jsem v duchu počítat do deseti, jinak by mě znovu sevřela hrůza a srazila na zem. S širokými úsměvy k nám totiž mířili Jonathan Bailey, ztvárňující v Bridgertonových Anthonyho, a Luke Thompson, hrající Benedicta. Měla jsem všechny tři bratry jako na stříbrném podnosu.

Div jsem se neuchechtla. Kdy přestaly moje myšlenky dávat smysl?

„Čau brácho," objali se takovým tím chlapským způsobem, při němž se vzájemně poplácali po zádech, a vzápětí Jonathan sjel jiskřícím pohledem ke mně. „To je ona?"

Ne že bych už předtím věděla, jak se k nim chovat, ale tímto prohlášením mi vítr z plachet sebral úplně. Čelist mi mírně klesla, oči se vykulily. Co to zdůrazněné zájmeno? Vypadalo to, jako by o mně už slyšeli. Což je přece nesmysl, ne?

„Jo," vydechl nejistě „můj" Luke, „to je Petra. Petru," kývl ke svým společníkům, jimž oběma na rtech seděl vědoucný úsměv, „Luke Thompson a Jonathan Bailey."

Podala jsem si s oběma ruce a pokusila se vykouzlit alespoň náznak nějakého vstřícného úšklebku. Jelikož zřejmě věděli, kdo jsem, věděli jistě také o našem plánu, tak jsem se musela moc snažit, aby o mně nezískali mylné mínění. Nemohla jsem ani tušit, co jim Luke navykládal, a jak jsem po nahlédnutí do vlastního srdce zjistila, chtěla jsem, aby mě brali. Když už to nedělal on, třeba mi to trochu vynahradí lidé kolem.

Že by na mě snad také koukali skrz prsty? Jo, to bylo víc než možné. Bylo to dokonce velmi pravděpodobné. Ale snažila jsem se tak nemyslet. Jak jsem před pár dny řekla Lukovi. Nehodlám strávit svou budoucnost marnou snahou o to, abych změnila, jak na mě nahlíží. A tady to platilo dvojnásob.

„Máš stejný úsměv jako na fotkách."

Lapla jsem po vzduchu, má hlava se obrátila k Thompsonovi, který ona slova pronesl. Stejně jako se k němu stočily hlavy mých zbylých dvou společníků. „P-promiň?" vykoktala jsem ze sebe.

Věnoval mi zářivý široký úsměv, pod nímž mi povážlivě podklesla kolena, a ruce ležérně vrazil do kapes černých džínů. „Tvůj úsměv. Stejně okouzlující jako na fotkách."

„Kdes viděl moje fotky?" vylétlo ze mě bezmyšlenkovitě. Stud byl na moment potlačen hryzající zvědavostí. Čekal snad, že mě jeho slova neupoutají? Že nebudu zvědavá?

Na zbylé osazenstvo jsem úplně zapomněla. Vypustila jsem je z hlavy, jako by vůbec neexistovali. Ač jsem periferně vnímala, že mezi námi Luke těká nechápavým pohledem a Jonathan marně skrývá smích, napřímo jsem na ně nepohlédla. Všechno by se roztříštilo.

Úsměv se mu roztáhl téměř po celé polovině tváře. „Instagram."

Začalo mi svítat. Vytrhla jsem ruku z Lukova sevření a paže zkřížila na prsou. Stál přímo u mě, mohla jsem si z něj snadno udělat hromosvod. „Vážně? Ukazovals mě svým kamarádům jako nějaké zboží na trhu?"

Nejradši bych zavýskla, když rozpaky zčervenal a uhnul pohledem. Ten pocit zadostiučinění jsem si nedokázala ani dostatečně vychutnat. Přerůstal celou mou bytost. A potlačoval vztek, který se mi formoval v útrobách.

Luke mlčel. Neodpovídal. A já nehodlala dělat scény. Ostatně tohle byl jen další malý dílek skládačky do celého toho obrázku, jejž jsme společnými silami vytvářeli.

„Fajn," odstoupila jsem od něj do bezpečné vzdálenosti, „nebudu vás teď rušit, určitě je nejvyšší čas začít. A jak vidno," mávla jsem rukou k altánu, „všichni na vás čekají. Stáhnu se někam do rohu a schovám se tam."

„Ne, prosím, počkej chvíli," přiskočil Thompson a jemně, přesto naléhavě mě uchopil za paži. „Hele, je pravda, že nám Luke všechno řekl. Ale," zdůraznil, „vyhledal jsem si tě sám. Byl jsem prostě... zvědavej."

* * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!