M.i.n.e // Luke Newton FF

-30-

Nová část jen a jen pro vás! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

Cesta přes město vlastně ubíhala rychleji, než jsem očekávala. Po nějaké době jsem dokonce už ani nevnímala rozpaky, vznášející se v prostoru vozu. Měla jsem dost práce s tím, aby můj mozek přestal s vymýšlením dalších a dalších katastrofických scénářů, v jejichž duchu se mohl nadcházející večer ubírat.

Ruce jsem měla prokřehlé a studené jako led, rty se mi chvěly a neustále jsem lehounce podupávala nohou, čímž mé tělo odjakživa dávalo najevo opravdu velkou nervozitu. Většinou jsem to dělala, aniž bych si své pohyby vůbec uvědomovala.

„Uklidni se," ozval se znenadání Luke. Šlehla jsem po něm podrážděným pohledem a poté se obrátila zpátky k okénku. Záviděla jsem lidem pospíchajícím po ulicích. Vypadali klidně, spokojeně. Nehrozilo, že v tento večer se jejich existence obrátí o dalších sto osmdesát stupňů. Jak ráda bych z limuzíny vyskočila a rozběhla se pryč!

Oh, opět jsem v napětí sklouzla k příliš velké dramatičnosti. Nenacházela jsem se ve filmu. Tohle byla realita!

„Všechno bude dobrý," pokračoval, mou odmítavou pozici jako by vůbec nebral na vědomí. Jestli se mě pokoušel povzbudit, měl by to zkusit trochu lépe. Nevěřila jsem mu ani jedno jediné slovo.

„Nemáš žízeň?" naklonil se k malému vestavěnému baru a zamžoural dovnitř. „Je tu všechno. Voda, džus, nějaká limonáda. Dokonce vodka. A hele! Whisky!"

Sevřela jsem čelist tak pevně, až to zabolelo, a v defenzivě zkřížila paže na prsou. Dobře jsem věděla, kam tím míří. K mojí alkoholové eskapádě. Přitom on neměl ani to nejmenší právo rýt, když celé mé pohnutí vlastně byla jeho chyba! To divadlo s Kate jsem mu neodpustila. Já vím, že jsme k sobě neměli žádné závazky a náš vztah sloužil jen účelům lady Newtonové a léčby Penelope, ovšem i tak jsem si zasloužila aspoň špetku úcty. Nebo ne?

„Snažíš se mě dopálit?" vyštěkla jsem a rozčileně se k němu obrátila. Stále se na mě díval. „Mám nervy napnuté k prasknutí. Buď na mě aspoň dneska hodnej."

V očích mu zvláštně blesklo. Zkroutil koutek úst nahoru a zkoumavě naklonil hlavu ke straně. „Vždyť jsem ti nic neprovedl! Jsem na tebe hodnej. Nechci nic jiného než tě trochu povzbudit."

Nakrčila jsem nos a odfrkla si. „To vyprávěj někomu jinému. Vypadá to, jako bys ze mě měl legraci." Konečně jsem s ním jednou mluvila narovinu. Dávno jsme překonali hranice, za nimiž už vytáčky nesloužily ničemu dobrému.

Luke se zamračil. „Omlouvám se, pokud tak působím. Ale já vážně chci jen to, aby ses zbavila obav. Vidím ti to ve tváři," dodal, když mi rysy přelétl zmatek. „Takhle ustarané vrásky kolem očí normálně nemáš. Ani kolem úst." S posledním slovem zrakem sklouzl k mým rtům a mě zalila ničivá vlna horka. Ba co hůř, do lící se mi hrnula krev a já nebyla schopna ji nijak zastavit. Bezpochyby jsem zrudla jako spařené rajské jablíčko. Navíc mi v hrudi pulzovala touha překonat onu nicotnou zbývající vzdálenost mezi námi a... a políbit ho. Chtěla jsem ho víc a víc. Obzvlášť když seděl vedle mě a jeho tvář se náhle nacházela blíž...

Cože? Blíž?!

Cukla jsem sebou, jako by mě někdo polil studenou vodou. Luke se ke mně skutečně přiblížil. V očích měl jakýsi zastřený vzdálený výraz, jenž mi napověděl, že neví, co dělá, a je pouhým otrokem okamžiku. Nechtěla jsem si nechat ublížit ještě víc. Proto jsem se od něj odtáhla a hlavu obrátila zpátky k oknu, ač mě to vnitřně doslova rvalo na kusy.