M.i.n.e // Luke Newton FF

-47-

Tento díl je samozřejmě pro vás všechny, ale speciálně ho věnuji Lennii0207... Moc ti gratuluju a tady máš slíbenou odměnu ♥ Doufám, že se vám všem bude líbit, moc děkuju za podporu! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nemohli byste se s námi vyfotit?" vyhrkla najednou a pokynula k Dobbymu. „Když už jsme se tu takhle sešli."

Bez zaváhání jsme oba souhlasili. Meryl, jak se dívka představila, poprosila jednu postarší elegantní dámu, zda by nás nemohla cvaknout, já si klekla k Dobbymu a Luke objal naši novou známou kolem ramen. Poté jsme se rozloučili. Od neustále usmívání mě trochu bolela čelist, což mi však v nejmenším nevadilo, jelikož radosti se člověk nikdy nemohl dostatečně nasytit.

Když nám Meryl i Dobby zmizeli z dohledu, natáhl se Luke po mé ruce a pevně propletl naše prsty. Překvapeně jsem k nim sklopila zrak a poté se jím vrátila k jeho tváři, ovšem než jsem se stačila zeptat, co to má znamenat, otřásl námi sborový křik. „To je ta kavárna, kde dneska snídal Luke! Určitě bude ještě uvnitř..."

Nevěřícně jsem se ohlédla přes rameno. Jako vážně? Někteří lidé byli jako kobylky. Vrhli se na vše a rozcupovali to malé kousky.

„Pojď," zašeptal Luke a svižným tempem kamsi vykročil. Cupitala jsem vyděšeně za ním. Zastavil na kraji malého útulného parčíku, pouhých pár metrů od pátrající skupinky, klesl na lavici a mě stáhl na sebe. Ani jsem si nestačila uvědomit, k čemu se chystá, a než jsem se nadála, seděla jsem mu na kolenou.

„Co blbneš?!" zasyčela jsem vztekle a chystala se opět vyskočit na nohy, dřív, než z nich Luke bude mít placku, avšak on mě pevně sevřel kolem pasu a přitáhl k sobě. Křik se mezitím blížil. Děvčata už zřejmě zjistila, že jsme z podniku odešli.

„Polib mě."

Skepticky jsem mu pohlédla do tváře.

„Jestli nechceš, aby nás roztrhaly na cucky," mávl směrem, odkud se ozývalo vzrušené halekání, „polib mě. Odpoutáme tak pozornost. A když rozhodíš vlasy, nikdo nám neuvidí do tváří."

Kdovíproč jsem při tom dovětku zrudla jako spařené rajské jablíčko. Ehm...

Luke se pokřiveně usmál. Natáhl ruku a jediným elegantním pohybem mi z obličeje odhrnul vlasy. Působilo to jako pohlazení, zachvěla jsem se a elektrický proud mi pronikl až do morku kostí, odkud se rozběhl do celého mého citlivého těla.

Jednala jsem na automat. Jako robot. Sklonila jsem se k němu, vzala jeho tvář do dlaní a zadívala se mu do očí. Byly klidné, uhrančivé. Vtahovaly mě do svých hlubin a dělaly ze mě pouhou neživou marionetu. Závislou na vedení druhých.

Moment před tím, než se naše rty setkaly, byl kratičký a zároveň nekonečný. Skutečně mi zpoza uší spadly husté prameny vlasů, jako závoj nás uzavřely do bezpečného, vzrušením napěchovaného útočiště, a svět se smrsknul pouze na náš přerývavý dech.

Cítila jsem jeho ruce na svých zádech. Horkými prsty přejížděl podél mé páteře, chvěla jsem se, třásla, toužila tam zůstat a zároveň utéct. Nacházela jsem se plně v jeho moci. A pak... Pak jsem jej políbila.

Realita se úplně rozplynula. Za víčky mi vybuchl ohňostroj, v těle vypukl požár, jen co se naše ústa spojila. Luke mě ještě tehdy mohl odmítnout. Tím nejmenším koutkem svého vědomí jsem vnímala, jak se křik pomalu vzdaluje, největší nebezpečí jsme zjevně zažehnali, ale on nic takového neudělal. Naopak. Když jsem se od něj poprvé zkusila odtáhnout, tiše zavrčel a přitiskl mě k sobě naléhavěji. Zalapala jsem po vzduchu, ale v prudkých útocích jeho rtů se veškeré zvuky ztratily.