M.i.n.e // Luke Newton FF

-55-

Chci vám strašně moc poděkovat za reakce, komentáře a hvězdičky u každého jednoho dílu. To je pro mě nejvíc ♥ Vidět, že jste si příběh zamilovali. Jste skvělí!

* * * * * * * * * * * * * * * *

Připadalo mi, že v prostoru je náhle akutní nedostatek vzduchu. Slepě jsem proto hmátla po klice, otevřela dveře a doslova vypadla do chladné noci. Zuřivě jsem si podkasala sukni, do níž se mi začaly zaplétat nohy, a zbaběle se rozběhla k malé verandě, ozdobené svítícími girlandami ve tvaru malých hvězdiček. Tam jsem bezvládně klesla do sedu. Co se to jenom děje?

Luke se ke mně přidal vzápětí. Se dvěma taškami v ruce se kolem mě protáhl ke dveřím a odemkl. Teprve cvaknutí klíče v zámku mě přimělo navrátit se do reality. Uvědomila jsem se, že se náhle ještě víc ochladilo, na odhalených ramenou mě laskal studený noční vzduch, díky němuž jsem se konečně dokázala zvednout a odploužit dovnitř. Kdyby mi nebyla taková zima, s čistým svědomím strávím noc venku.

Jakmile jsem překročila práh a vstoupila do překvapivě útulné barevné předsíně, Luke za námi zavřel a zamkl na dva západy. Toliko k mým pochybnostem, jestli se mnou zůstane.

Náhle se mi udělalo zle. Měli jsme strávit noc pod jednou střechou. Mimo veškerou civilizaci.

Sami dva.

„No," obrátil se ke mně, když jsme se ocitli uprostřed dřevem obloženého obývacího pokoje s malou pohovkou plnou oranžových polštářků, „hádám, že jsi unavená. Tvá ložnice se nachází tamhle," ukázal k tmavě fialovým dveřím s kreslenými střapatými kvítky. „Já budu spát v pokoji vedle. Kdybys cokoli potřebovala, stačí zaklepat."

Kousla jsem se do spodního rtu a plaše k němu vzhlédla. Svým zmateným pocitům jsem nerozuměla. Musela jsem krotit touhu, jež mi spalovala útroby, a jen stěží ignorovala vzrušení, bobtnající mi v žaludku. Chtěla jsem ho. Což mě děsilo. Tudíž jsem byla za jeho intervenci ohledně mé únavy víc než vděčná.

Usmála jsem se na něj. „Děkuju. Za všechno."

Kývl mi.

„Tak... dobrou."

Natáhl se a konečky prstů mi přejel po rameni. „Dobrou, Petru."

Se zběsile bušícím srdcem jsem se od něj odvrátila právě včas, aby si nevšiml mé prudce se zdvíhající hrudi. Nestačila jsem s dechem. Marně klopýtala za tempem svého srdce. Mával se mnou snad pořád víc.

Popadla jsem svou tašku s oblečením a během dvou vteřin za sebou zavírala dveře maličké ložnice. Dovnitř proudil měsíční svit, nebylo ani potřeba rozsvěcet. Studené jasné světlo perfektně podkreslovalo mou prazvláštní náladu.

S povzdechem jsem se postavila k oknu a zahleděla se na tu nádhernou nekonečnou krajinu. Nepřestávala jsem se podivovat nad dokonalou krásou Matky Přírody, nad její mocí a silou. Pocítila jsem nekontrolovatelné nutkání projít si všechny okolní kopce a dovolit větru, aby si se mnou pohrával. Brouzdat luky, poli, stát na skalách a hledět do dáli.

Zavrtěla jsem hlavou a chystala se konečně svléknout z těch šatů, když mi došlo, že to bez pomoci nedám. Měly skrytý zip v polovině zad, na nějž navazovalo šněrování. Ať jsem své tělo kroutila do všemožných úhlů a zapažovala ruce, až mi praskalo v ramenou, nedokázala jsem o zip ani zavadit.

„Kruci," zaklela jsem vztekle a jako rozmazlené děcko dupla nohou. Začínala jsem být skutečně velmi netrpělivá. V žilách mě šimralo rozhořčení, ošívala jsem se, jako by do mě bodalo hejno rozzuřených sršní.

Vtom mi Luke zaťukal na dveře a o zlomek vteřiny později nakoukl škvírou dovnitř. „Petru? Všechno v pořádku?"

Za to, co jsem se chystala říct, bych si nejradši vlepila jednu facku, ale nutně jsem potřebovala pomoc. S povzdechem jsem se k němu natočila a houkla: „Mohl bys mi rozepnout šaty? Já to jaksi... sama nezvládnu. A nemůžu se dočkat, až se z nich vysoukám!"

Tři vteřiny trvalo, než odpověděl. Což bylo o dvě vteřiny déle, než se dalo považovat za vhodné. Do obličeje jsem mu naštěstí neviděla, nepoznala jsem tudíž, jak se tváří nebo jaké má z mé žádosti pocity. Přistoupil ke mně s velmi hlubokým nádechem. Při kterém mi po celé ploše pokožky naskočila husí kůže.

Mučivě pomalu rozvázal šněrování, uvolnil jej a poté sáhl po zipu. Plynule s ním sjel domů, pocit tlaku kolem mého těla rázem polevil. Právě tehdy jeho práce v mé ložnici skončila. Měl se otočit na patě a odejít, ale on... to neudělal. Zůstal na místě.

Iniciativu jsem proto převzala já. Přitiskla jsem si dlaň na hruď, abych šaty udržela tam, kde jsou, a otočila se k němu, ignorujíc jeho tíživý pohled plný temného očekávání. „Děkuju za pomoc, já-" Dál jsem se nedostala. Luke mi něco tak přízemního, jako jsou slova, nedovolil. On mě totiž... políbil.

Okamžitě se mi podlomila kolena. Zeslábla jsem. Jeho rty byly naléhavé, vášnivé. Zčásti drsné, zčásti něžné. A ruce... Bloumaly po celém mém těle. Cítila jsem je všude. Dotýkal se mě úplně novým způsobem, objevoval, laskal, žadonil. Tiskla jsem se k němu, přitahována vším, čím byl a co jsem v něm spatřovala.

„Sakra, Petru," zabořil mi prsty do vlasů, „chci tě. Strašně moc tě chci. Má ženo..."

Po doznění posledních slov jsem úplně zvláčněla a přimkla se k němu ještě silněji. Jeho žena... Oh Bože. Já opravdu byla jeho žena.

Naše polibky zintenzivňovaly, teplota v místnosti stoupala. Stejně jako napětí. Tehdy mi došlo, že si v nejmenším nejsem jistá, jestli můžu něco takového udělat. Jestli se s ním můžu... vyspat. Pokud k tomu dojde, vše se mezi námi změní. Zničí. Nepochybně za ten zkrat mohlo kouzlo falešné svatby. Pokud šlo o Lukovo chování či můj akutní nedostatek sebeovládání. Ale já se projednou nechtěla chovat správně a rozumně. Ne když jsem po Lukovi tak strašně toužila.

A když on toužil po mně.

Ať už z jakéhokoli důvodu.

Jakmile Luke své dlaně posunul na můj zadeček, vymanila jsem se na moment zpod ono kouzla, které mě ovládalo. Nepatrně jsem se od něj odtáhla a zajíkavě do sebe vtáhla vzduch.

„Prosím, nedělej to," zašeptal, uchopil mou tvář do dlaní a čelem se opřel o mé. „Neodháněj mě od sebe! Toužím po tobě. Chci se s tebou milovat. Hned teď, tady. Na místě, kde jsme jen my dva. Bože, jsi tak krásná! Celý den jen záříš."

Mrkala jsem a honem se snažila zaplašit slzy, jež mi rozmazávaly vidění.

„Jsem tvůj," pokračoval zastřeným hlasem, v němž se odráželo tolik emocí, až se mi z nich točila hlava. „Jenom tvůj."

S očekáváním jsem se na něj dívala.

„Pokud mě budeš chtít."

* * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =)
→Děkuju, mám vás ráda!